Re: Nezvyklá nesmělost

Anno, zkouším psát reakci už asi po čtvrté a nejde to :-( Nevím, co přesně psát, kde začít, kde pokračovat, kde skončit... V podstatě nevím, co mám psát. Hlavou mi letí hezké vzpomínky, které se mi kříží se vzpomínkami bolavými a občas i nenávistnými... Vidím sebe, jak se mě ptá jeho maminka, co vlastně mezi námi je, že se k sobě chováme jako manželé po sto letech manželství, na lidi okolo působíme dojmem nejzamilovanějšího páru... Při mém naléhání na něj, jak to mezi námi je vidím slzy v jeho očích, vidím jeho nešťastný pohled samého ze sebe a taky vidím jeho vztek na mě ze zoufalství... Roky rokoucí, kdy o mě měl zájem šéf, kolega, kamarád a já byla prostě šíleně zamilovaná jinde. Dokázala jsem se zakoukat i jinde, ale nikdy to nevyšlo, protože prostě moje srdce bylo zadané a já si neuměla poručit. Moji rodiče byli ze mě nešťastní, já sama ze sebe... že jsem dnes kde jsem za to dle mého hlavně děkuju Bohu, který mi poslal do cesty několik lidí, kteří se mnou promluvili a rozsvítili mi světlo, které mě přivedlo až k mému muži, nebýt jich, kdoví, kde je mi konec... Desátým rokem jsem vdaná za podle mě nej. muže, kterého jsem si, kdy mohla vzít. ON (bývalý) je svobodný, nezadaný, stále žije s maminkou... Je to nádherný chlap, opravdu není to jen můj názor, ale vzpomínám na roky, jak mi ho všechny ženy, které jsme potkávaly záviděly a přitom to byl zvláštní, strašně složitý muž od malička problémové, nezvladatelné dítě, hodně temperamentní... Vyjádřil se, že se mnou chce opravdu budovat vztah a snad i dohodnout příp. termín svatby až když jsem chodila už s mým dnešním mužem a já tenkrát necítila z něj jistotu, takže jsem upřednostnila mého muže a až neuvěřitelně rychle jsem se opravdu cele zamilovala jinde. Popravdě zřejmě všichni měli z mých vdavků strach, protože nikdo nechápal, jak jsem se najednou zvládala tak rychle přezamilovat a já tomu taky nerozuměla
Od mojí svatby mám z něj nejlepšího kamaráda, se kterým si občas zavoláme, napíšeme, máme fůru pěkných vzpomínek, zážitků... Vídat se nevídáme. Bydlíme každý na jiné straně republiky a hlavně z jeho strany je cítit, že kdybych se vídat chtěla jeho by to trápilo Po mojí svatbě u nás coby rodinný přítel párkrát byl, ale z poslední návštěvy /po narození mé 1. dcery/ odjel předčasně s tím, že se to nedá vydržet Dodnes jsem mu neporozuměla, i když je fakt, že nějaké racionální důvody jsem myslím našla, proč to hold mezi námi nešlo. A jelikož jsem věřící, tak jeden z hlavních důvodů je fakt, že jsme k sobě nejspíš nepatřili.
Takže já vlastně ani nevím, co Ti poradit Nejspíš začít hledat jinde a doufat, že se Ti podaří to co mě - že se zamiluješ do jiného, který Ti uhrane jako mě uhranul můj manžel tím, jak okamžitě věděl, co chce a nebyl kam vítr tam plášť ve svých názorech. Já jsem strávila 5 let s dotyčným s nejistým výsledkem a s mým mužem jsme začali spolu v říjnu 2001 chodit, v prosinci mě požádal o ruku, v dubnu 2002 jsme se vzali a jsme spolu dodnes a nelituju