Re: Nezvyklá nesmělost

S vašimi názory se nedá nesouhlasit, protože jsou správné a pravdivé. Všechno začalo tak, že mě na něj upozornili jeho známí a to několikrát. Zpočátku jsem to brala jako vtip. On se mi vyhýbal - strašně se styděl a snažil se být ke mě zády, v žádnem případě se na mě dívat. Někdy se v mé přítomnosti usmíval, jakoby zasněně se díval před sebe, ale pak se zase snažil rychle zmizet. Párkrát ho na mě upozonovali, ale on pokaždé utekl. Už tohle měl být varovný signál.Nezažila jsem, aby se někdo takhle bál jakéhokoliv kontaktu se mnou. Postupně jsem se snažila o nějakou komunikaci s ním, jak vycítil, že s ním chci mluvit, tak jednal velmi nepřiměřeně - troufám si říct, že jsem si připadala, jak stíhačka a přitom jsem nechtěla nic jiného než mu říct svůj pohled, nijak ho nevyslýchat. Něco zamumlal a utíkal přede mnou, jako bych byla vzduch.
On to není asociál nebo něco podobného, je to celkem chytrý kluk co má své zájmy a kamarády, s nima myslím komunikuje normálně. Ale jak mi k tomu řekl jeden známý, tak se v tomto momentu dostal na úroveň zvířete, které v ohrožení volí útěk. Nakonec mi docela hnusně řekl ať mu dám pokoj, bezdůvodně, nikdy jsem mu nic neudělala...Já vím, že je to ztracené, jen mě zajímá jak silný to byl cit...