Re: Nezvyklá nesmělost

Bosorko to fakticky ne. Ve chvíli, kdy jsem se zamilovala nebyl pro soucit vůbec prostor. Navíc ona do něj byla roky zamilovaná moje blízká příbuzná a mě do slova a do písmene vadil. Nemám ráda namistrované typy a on takový dojem dělal. Byl prostě krásný charismatický chlap, vysoký, ramenatý, chytrý... prostě pro spoustu ženských objekt ke zbláznění. Mě by ani nenapadlo, že ho můžu zaujmout... no a stalo se. On změnil dost radikálně image, já taky - to je jediná shoda. Potkali jsme se na chodbě mládežnické akce, oba jsme se jakoby lekli a koukali na sebe. Pak nám došlo, že na sebe zíráme a šli jsme dál. Později jsem cítila, jak mě furt leduje, přišel za mnou, seznámili jsme se, strávili jsme povídáním celý den, celou noc, měli jsme toho strašně moc společného... Bavilo mě ho poslouchat, milovala jsem příběhy z jeho záliby... Potom jsem jela pracovně k nim do vesnice, tak jsem mu zavolala a pak už jsme zůstali v kontaktu. Prostor pro soucit a tím si mě i získal nastal o pár let později, kdy mu zemřel v náručí někdo hodně blízký z jeho rodiny. To vlastně bylo jeho vylití si mi svého trápení a na to jsem já potom sváděla vše, co se mi u něj zdálo nenormálního. Že je tím prostě poznamenaný... Potom už to se soucitem mělo cosi společného, ale první byla skutečná zamilovanost. A opravdu můžu říct, že jsem ho milovala tak hluboce... že jsem sama překvapená, že jsem se z toho vyhrabala tak rychle (nikdo z našich blízkých nechápal, jak je možné se během půl roku zamilovat, zasnoubit a s někým úplně jiným) I proto uklidňuju zakladatelku, že opravdu se jde zamilovat i při zamilovanosti, která není opětovaná, tak dobře, jak by si přála - ono právě díky tomu to jde tak dobře