Re: Špatná známka z písemky z matematiky

Já jsem přesvědčená, že dyskalkulie existuje, i když je opravdu vzácnější než dyslexie nebo i dysortografie, což je také zajímavá porucha, kterou někteří zaměňují s dyslexií.
Kdo nepřijde do styku s logopedií, nemusí vědět o dyslálii, což je porucha výslovnosti. Na dyspraxii bych zapomněla, díky za připomenutí, to je taky dost nepříjemné, ani ne ve škole, jako potom v životě, řekla bych.
A hodně málo se mluví ještě o dysnumerii, tedy poruše vnímání čísel, kdy člověk nerozliší např. 122, 212 a 221. V češtině jsem o ní nic nenašla, ale v angličtině se ten pojem vyskytuje. Možná je to otázka toho, že se může skrýt pod tu dyskalkulii, která souvisí ale spíše s matematickými operacemi. Ovšem člověk, který nerozliší trojku a osmičku, 21 a 12 apod., asi může těžko prokázat, že umí sčítat nebo násobit, tak možná proto.
Ještě jsem našla poruchu kreslení dyspinxii a poruchu vnímání a reprodukce hudby a rytmu dysmúzii (tu mám pravděpodobně já, i když někdo tomu říká hudební hluch).

Řekla bych, že dys- poruchou se dá nazvat prakticky vše, co se odchyluje od normálu (od většiny) a brání to učení se něčemu specifickému. Dys- poruchy byly, jsou a budou, jen se liší přístup k nim. Má smysl o nich mluvit a zabývat se jimi, pokud jsme ochotní a schopní hledat způsoby, jak lidem s takovými poruchami pomoci handicap překonat. Napadá mě přirovnání, že je to jako s přístupem k neslyšícím. Dokud se nenašel někdo, kdo zjistil, že se neslyšící může naučit vnímat zvuky a tóny jinak než sluchem, nemohli neslyšící mluvit, v naučení se mluvit jim bránila porucha sluchu. Pak někdo přišel na to, že slyšet se dá i jinak než ušima, a neslyšící nejen mluví (hůř než zdraví, ale mluví), ale také poslouchají hudbu a snad i dokáží nějakou hudbu reprodukovat.

Podle mě to není otázka ne/existence poruch učení, ale otázka nastavení společnosti, jak bude k lidem, kteří jsou nějak znevýhodněni přistupovat.