Malichernost - co je a co není a jak ji zvládnout?

Přemýšlela jsem o tom, že jsem možná zbytečně často "malicherná". Přece nad věcmi, kdy "nejde o život", by měl člověk častěji mávnout rukou, a život by byl o tolik snažší...a nebo NEMĚL?

Je třeba denně po celém bytě poházené zpocené a špinavé manželovo prádlo "roztomilé" (a přece není nic snažšího, než ho bez komentáře každý den sebrat a hodit v koupelně do koše na prádlo, případně nechat povalovat do doby, než si sám všimne, že už nemá v čem chodit) - a nebo je to mnou prohraná "bitva o pozice", kterou mi muž jasně dává najevo, KDO je v bytě (a v tomto vztahu) pánem, a já jsem tudíž v pozici toho, kdo pokud se "nebrání", tak vlastně "ustupuje" a dobrovolně vyklízí druhému pole pro stále větší rozmach?
Nebo jsem fakt absolutně netolerantní hysterka, když mi vadí manželovo důvěrné "přátelení se" s kamarádkami opačného pohlaví? (nemám já snad také takové přátele?) No a co když se později z jedné z nich rekrutuje nextka? Byla jsem "malicherná" nebo naopak v případné toleranci "naivní, slepá a blbá"?

Takže vlastně moje "malichernost" a "neschopnost" se nad spoustu "drobností" povznést (samozřejmě, navenek to v případě potřeby dokážu, ale uvnitř mě to přesto žere a třeba i uráží nebo trápí) je spíš mnohokrát učiněná životní zkušenost, že "za blbost se platí". A tou "blbostí" je míněna i důvěra, tolerance,...

Přesto se poslední dobou snažím I TAK se svými zbylými malichernými postoji bojovat - a možná čím víc jsem si natloukla, tím míň se dalšími potenciálními průšvihy hodlám zatěžovat předem i zadem... - nejčastěji

Jak to řešíte vy? Díky za vaše zkušenosti a tipy