Re: Malichernost - co je a co není a jak ji zvládnout?

Jaano, ono tak žije asi hodně lidí, vedle sebe. Protože někdy jsou ty věci dost zraňující a aby člověk přežil, přesně jak píšeš, musí se duševně separovat. Samozřejmě pak už je mu ten protějšek asi vcelku egál. To bývá když se vyčerpají možnosti k řešení, řeči nebo střety k ničemu nevedou.
Žít věčně s vědomím, že mě něco zraňuje se asi nedá, nebo dá, ale člověk se v tom hrozně plácá. Teprve když druhého od sebe vnitřně separuje, zmizáí respekt a podobně, tak přestane vnímat jeho chování jako zraňující. Bohužel asi taky často přestane mít k němu vůbec vztah, ono je to provázané. Dokud mě něco zraňuje, mám potřebu něco s partnerem řešit, tak něco k němu cítím. Jakmile se odseparuju, tak možná přestanu trpět, ale druhotným produktem bude lhostejnost. Těžko být od někoho separován, ale přitom si k němu zachovat pozitivní city.

Paradox je, že někteří muži tenhle stav můžou vnímat klamně jako domácí pohodu, servis klape, žena už nic neřeší, tedy neprudí. Nechápou, že se žena třeba po dvaceti letech najednou vzchopí a z té pohody /ve skutečnosti lhostejnosti/ uteče.