Re: Vdaná, přesto sama...

Přezdívko, ten krok je na tobě, vypadá to jednoduše, ale prosadit se je někdy sakra těžké. sama víš, že děláš kroky k osamostatnění - škola, práce, svůj příjem... jenže k tomu člověk musí psychicky dojít a dozrát. já si tím prošla, několik let vnitřního odchodu a postupně i vnějšího, dnes jsem rozvedená už nějaký ten čas...něco mezi námi bylo, ale jinak asi podobně, jak popisuješ, je fakt, že mě nesrážel, ale servis očekával, mě ignoroval, dceři se až tak nevěnoval (i když on měl úplně opačný pocit). kdykoliv jsem s ním chtěla něco řešit na toto téma, prostě to ignoroval, jakoby to neexistovalo. takže postupem času vnitřní exil, pak kroky k osamostatnění, pak několik pokusů o odchod a následně žádost o rozvod - kterou strčil do poličky s tím, že číst to nebude...
takže přeji hodně sil a držím palce, nejspíš k tomu, aby sis sama sebe vážila a pochopila, že je tah na tobě - já jsem se rozhodla až úplně v okamžiku, kdy jsem pochopila, ale opravdu pochopila a vnitřně přijala, že on se nezmění a buď to teda přijmu a naučím se s tím žít anebo odejdu a budu hledat někoho, s kým můžu sdílet, s kým budem žít spolu, a ne vedle sebe