Re: Vdaná, přesto sama...

ahoj, to si zase moc nemyslím. Věděla jsem jaký můj manžel před svatbou byl a hlavně je neustále stejný. Ale i po dvou letech vztahu z něj vyzařovalo něco, co se nedá popsat. Něco, že jsem věděla že to je ten pravý i když jsem věděla, že to bude těžké. Hlavně o svatbě jsme mluvili, ale otěhotněla jsem a nějak se všecno uryhlilo. Další rok jsem běhala jen kolem malýho a nic jiného mě nezajímalo. Ted budou synovi tři roky a já se pomalu od něj začínám odpoutávat a zjiš´tuji že není vše tak růžové jak jsem si myslela. Manžel je neustále v práci, pracuje v zahraničí a jezdí domů, když má zrovna nějaký to volno. Mám problém s ním navázat společné téma, když přijede, poklidná domácnost nám vydrží asi tak den, pak nastane peklo. Minule na mě začal řvát do debilů, jelikož jsem novým autem najela na kanál.... Stalo se to hned druhý den, co přijel. Jinak musím podotknout, že můj manžel je choler:) nikdy mi nějak neublížil, je pozorný, mám od něj první poslední, ale je furt pryč, jsem na školu, práci a syna sama a když přijede tak unavenej, nervozní a protivnej... a já si vždy jen říkám, jak dlouho to ještě budu schopná vydržet....rok, dva....
Přijde mi, že mi dost dává najevo, že já jsem doma od toho abych byla s malým a on byl v práci. Neustále mě utiskuje s moji vysokou školou. Hlavně má takovou vlastnost, že i když se hádáme a já vím, že mám pravdu a chci mu to nějak vysvětlit tak je schopnej mě přesvědčit o opaku a pak dokonce přemýšlím, jestli bych se mu neměla jít omluvit. Je tohle normální?
Jak dlouho tohle ženská může vydržet. Neříkám, že já jsem nějaký svatoušek, ale jsem z toho už hodně unavená.
a co mi přijde nejhorší, že nejsem schopná rozlišit psychickou závislot od neustáleho zamilování????
jsem normální?