Re: Jak nebýt hodná?

Mám to jako Ty. Taky mě tak vychovali. K ohleduplnosti, zásadovosti, pracovitosti a bůhvíještě k čemu. Jo, ještě úcta ke stáří (k autoritám kupodivu ne). Takže jsem se snažila vyhovět, dělat, všechny pochopit, byla jsem vrba a stejně jsem se pak dozvěděla, že nemám být na všechny tak zlá. V tom se ve mě něco zlomilo a už odmítám být až taková. Nicméně ta výchova tam pořád je. Když udělám něco správně (fakt správně), nebo podle vzorce "měla bych", tak občas mám pořádné výčitky svědomí. Ale často už ne. Lepší se to. A fakt si myslím, že člověk tím ustupováním a ohledy na ostatní spíš někdy ubližuje než pomáhá. Ale já nikdy takto nebrečela, vždycky jsem to brala jako že taková jsem. I teď si to nějak nevyčítám, nespravedlnosti beru tak, že to mám prostě daný (stávalo se mi to vždyky a už s tím nic neudělám).
Hlavní asi je nevyčítat si, že něco děláš špatně. To potom vytvoříš začarovný kruh. Pokud se ti nepodaří být asertivní (ono ze začátku to bude strááášně těžký), tak si spíš řekni, že to zkusíš příště, než to, že si budeš v duchu nadávat. Půjde to pomalu, ale půjde. Nicméně něčekej od okolí nějaký velký obrat k lepšímu (za začátku spíš naopak). Zvykání trvá nejméně dva roky .