Re: Jak nebýt hodná?

sisqi
já byla taky hodná, byla sem hodná x let.. maminka mě tak taky vychovala.. prvně děti, pak manžel. a pak když něco vybyde - nejen finance, ale i kapacita, tak sem nařadě já.
Situace byla o to složitější, že manžel je vdovec, a bydleli jsme u jeho tchánů (rodičů zemřelé manželky), měl tehdy 6ti letou dcerku. Já se snažila všem hrozně zavděčit, být vzorná maminka a kamarádka nevlastní dcerce, vzorná manželka, vzorná matka svému čerstvě narozenému synovi, nevrhat stín na zemřelou ženu a vycházet se všemi v domě žijícími. Vydržela jsem to tři roky, pak jsme se odstěhovali, dcerku proti nám tak zmanipulovili, že tam zůstala.. a x let s námi nemluvila. Stejně tak jsem dělala manželovi opičku a jezdila za jeho otcem, k jeho matce.. a moji rodiče, kteří nám vždy i dětem dávali a pomáhali nejvíc byli na poslední koleji.

Co nakoplo mě, že už nejsem hodná ( hodná tedy sem stále - ale nedělám opičku, dyž se mi někam chce jedu, když ne prostě nejedu, je mi jedno co si kdo řekne)
nakoplo mě to, že při soudu a boji o nevlastní dcerku jsem já byla vyobrazena jako ta nejhorší furie, semetrika, "kráva" na světě.. a přitom nikdo v tom baráku, včetně mého manžela nedělal pro tu holku tolik jako já.
Tehdy mě to hrozně vzalo.. úprotože, když jsme tam bydleli, tak mě chválili, že na mě nemůžou říct ani slovo, ale při boji o malou se takhle vyklubali.
časem sem se s tím nějak srovnala a pochopila, že ikdybych se na hlavu postavila.. stejně budu ta nejhorší.. a povznesla sem se nad to.. ale taky sem dospěla k tomu, že proč si dělat křeč a násilí, když to stejně ve finále nikdo neocení.

Takže sice i nadále dělám některé věci prostě proto, že sem hodná, protože nesnesu nepořádek, protože chci, aby děti chodily čistě oblečené, měly dobré kvalitní jídlo, ale spoustu věcí už nedělám, nebo je dělám, jen když na ně mám chuť.

A mý rodiče světe div, jsou teď na prvním místě, manžel tam jezdí velice rád a jezdíme tam často.. oni nám hodně pomáhají, hodně dávají, hodně dávají i dětem.. nemyslím jen finančně, ale prostě na nás myslí, když máme problémy, když máme nervy, volají, komunikují, ptají se na děti.

To ani jeden z manželových rodičů nedělají, spíš výjimečně, ne že by byli zlí, ale mají tak nějak své životy a děti do nich se jim hodí jen občas, třeba 1 za tři měsíce návštěva.. a manželova mamka chodí tak 1x za půl roku, většinou když děti něco mají - narozky nebo sou vánoce..
ale mě to takto vyhovuje.. a manželovi taky, už jsem mu kolikrát nabízela, že jestli nechce jet k mým rodičům, že může klidně si podniknout něco svého, ale jede vždycky a rád.. moje maminka ho hýčká.. jako by byl její, když nese dětem sušenku, nosí vždycky i jemu.. až asi poslední dva roky nosí i mě.. :D