Re: Komunikace v manželské krizi

Není vždycky dobré slyšet slova, ale vnímat, co je ZA NIMI.
Mmch, lidé si v emocionálně vypjatých chvílích partnerských krizí řeknou LECCOS.
Ano, můžou si to pak hrdě a ukřivděně pamatovat do smrti - ale můžou se nad to taky povznést. Což nemá nic společného s nějakým "nechat se ponižovat".



Breberry, já třeba chápu expresívní výrazy, sama jsem jich schopná, když mě někdo vyprovokuje. Na druhé straně třeba snesu, když někomu ulítne nadávka, ale jisté výroky, které ve svém důsledku třeba mají za cíl ponížit partnera /i když jen v okamžiku hádky/, vnímám třeba já tak, že mě nemiluje. Přes určité věci u mě nejede vlak, člověk nebalí kufry, ale něco si prostě pamatuje.
Někdo nad tím mávne rukou, jiný si to přebere jako "vizitku" vztahu druhého k němu.
Je fakt, že pokud je vztah ještě v té dobré fázi, tak si jeden druhého jaksi váží a dává si automaticky pozor na hu.., aby neurazil. Jakmile se tam z jedné strany začne tohle vytrácet, většinou to skončí vzájemnou ztrátou úcty a pak už to prostě jen graduje: Když ty mě tohle, tak já ti klidně příště řeknu tohle...

A ztráta úcty vede časem ke ztrátě lásky, protože tím, že si k sobě lidi hodně dovolí, musí ale pak zase od protějšku hodně snést a ta láska se začne vlivem toho, co vyslechli, často vytrácet.

Dřívější generace, co jim to vydrželo, k sobě právě tu úctu měli a jisté věci z hu.. nevypustili. My dneska řekneme leccos, v sexu jsme taky liberální, pak se ale divíme důsledkům.

Teď nemám na mysli italské vztahy, kde lítají talíře, ale oba to berou jako sport, ani vyříkávání si sporných věcí ve vší slušnosti.

Mluvím o těch urážkách a následné postupné ztrátě úcty a lásky.