Re: pocity nespokojenosti

Hm, mám to velmi podobné, dokonce mám pocit, že takhle uvažuje i můj manžel, takže se v těch depkách tak oba hezky plácáme.

Každopádně mě jako jediný řešení napadá koníček. Vměstnat do toho náročného režimu dne čas na jeden úchvatný koníček, naprosto nekompromisně, vzdor dětem, manželovi a únavě. Někdo chodí běhat, někdo něco tvoří, obecně je ale nejlepší někam vypadnout za koníčkem, aby člověk radikálně a pravidelně aspoň na dvě hodiny změnil prostředí.

Já osobně si hodně slibuju od dovolených, jsem hodně cestující typ, takže mi to chybí. Takže do budoucna budu tlačit na to, abychom alespoň někdy mohli s manželem na dovču sami bez dětí - děti budou u babičky nebo na táboře.

Zatím se nám to daří jen na jeden víkend v roce, ale i tak oba velmi pookřejeme.

No a budu muset zapojit asertivitu, a svoje koníčky fakt prosadit i vůči dětem, že prostě tak to je a přizpůsobte se. I jim to prospěje vidět, že matka nerovná se pouze uklízečka, zaměstnanec a kuchařka.

Fakt si říkám, že máme děti jako středobod a že na tom je něco trošku blbě. Můj táta hrál loutkový divadlo, no prostě mě vzal sebou na zkoušku, něco jsem si kreslila a měla jsem za úkol si kreslit, být zticha a neprudit. Dřív se děti učily více přizpůsobovat, dnes to děláme naopak a asi je to extrém.