Re: pocity nespokojenosti

Starostlivá matko, taky mi mluvíš z duše s tímto "problémem". Nemám to úplně jako ty, baví mě práce, nevadí mi trávit méně času doma, nejsem otrokem domácnosti a netrpím takovým syndromem vyhoření, ale chybí mi obyčejné lidské setkávání se. Pocházím z rodiny, kde se doslova dveře netrhly. Moje mamínka má a měla vždy spoustu přátel a jestli to bylo tím, že jsme bydleli v menším městě a za bolševika nebylo co dělat, k nám chodily pořád návštěvy. V půl osmé, na kafíčko, sklenku vína, v půl desáté domů. Pohoda. My, co bydlíme v Praze, ještě každý na jiném konci, vůbec nemáme čas se s příteli vídět jen tak na kafe večer. Bydlíme v satelitu kousek za Prahou, tak se poohlížím aspoň kolem, jestli nenavážeme s někým bližší vztah, ale zatím se nedaří. Důvodů bude jistě několik a všechny pochopitelné: naše pracovní doba se posunula, máme na výběr z mnoha zábav, TV, internet, knihy, neopouštíme večer své děti, dokud jim není patnáct To samozřejmě zveličuji, ale je to tak. Tak se snažím aspoň kamarádky vidět jednou měsíčně na večeři a s přáteli strávit dva víkendy do roky. Buď návštěva s přespáním nebo někam vyjet.