Muj pribeh a co jsem si z toho odnesla

Ahoj. Popíšu svoji zkušenost a svoje pocity. Situace Tvých dětí mi hodně připomíná tu, ve které jsem se ocitla já, teď už dospělá. Naši se rozvedli, když mi bylo 8 a segře 4. Máma si všechno připravila a doslova s náma utekla. Jejich vztah nebyl dobrý, byla jsem svědkem hrozných situací... Ale tátu jsem měla ráda (i když někdy uhodil mámu, i když jsme spali zamčené v autě, protože byl opilý... ) Proč? Protože se jinak k nám choval fajn, hrál si s náma, vypravoval ráno do školy, školky...prostě jako normální táta...cítili jsme, že nás má rád. Já jsem nerozuměla tomu jejich vztahu, proč se dějí ty nepříjemné věci. Samozřejmě jsem videla, že pak máma není ta máma, že je smutná, naštvaná...ale nechápala jsem, proč to obrací proti mně. Díte vnímá svoje pocity, neumí se ještě natolik vcítit do druhého. Schopnost empatie je vrozená, ale musíme se i naučit, jak ji projevovat. Naštěstí se asi ty stresové scény nedely tak často, aby mě to traumatizovalo.

O rozvod požádal on, už čekal s jinou paní dítě. Ale pravidelně si pro nás jezdil každý druhý víkend, měl zájem i častěji. Občas jsme chodili na výlety, většinou jsme si prostě jen užívali vesnického dětského života a taky hodně pomáhaly při práci. Ale chodily jsme k němu rády a to hlavně proto, že tam bylo hodně dětí, sestřenic a bratranců, taky babička, tety a strejdové, a vůbec, byl to můj svět. Brala jsem to, jak to je, i jako malá jsem pochopila (bez jakéhokoli vysvětlení), proč to máma udělala. Nikdy jsem jí to nevyčítala ani jen v mysli. Ale co jsem nechápala bylo, proč bych se měla stydět za to, že se tam cítim dobře a že se tam těším? Proč mi to bylo vyčítáno? Od mámy. Obě se segrou sme měli stejné trauma, když jsme si měly o něco říct (to bylo furt: řekni si tátovi...a on zase: řekni si mámě, posílám peníze...) a taky jsme si dávaly pozor, abychom neprojevili před mámou, že se nám tam líbilo. Když jsem byla o prázdninách u druhé babičky ve stejné vesnici, nikdy jsem k otci nešla, protože jsem se bála, že tím sklamu mámu...a on mi to zas vyčítal, nechápal, proč nemůžeme příjít se alespoň podívat. Postupem času jsem se s tím vyrovnávala a už jsem si nepřipadala tak provinilá. Ale stejně, když už jsme byly starší a přestal pro nás jezdit s tím, že už můžeme přijít autobusem, jezdívala jsem čím dál míň. Nejdřív kvůli mámě, ale pak se přidal i druhý důvod. Táta mě často přivítal slovy: co nepřijedete! Vždyť jsem zrovna přijela! Zase jenom výčitka....a tím pádem začarovaný kruh.
I když se mi nepovedlo prosadit, abych u táty strávila alespoň jedny vánoce, oba rodiče postupně ´´zmoudřeli´´ a jsem s otcem v kontaktu doteď. Navštěvujeme se, voláme si, je dědou mých dětí, pomáhal mně i segře při stavbě baráku.

Proč nedokázal otec říct: přiďte, moc rád vás uvidím. A proč nedokázala máma říct: jsem ráda, že jste doma, moc jste mi chyběly, jak ste se měly? Proč nedokázali pojmenovat svoje skutečné pocity a zdělit nám je? Jak po nás mohli potom chtít, abychom je pochopili. Vždyť je nechápali ani oni sami. Nemluvě o tom, že my, dvě malé holčičky, jsme nebyly odpovědné za to, co oni cítí. Asi se to prostě nenaučili. Nenaučili se, že pocity nejsou špatné, že nám jen signalizují, že něco není v pořádku a že s tím musíme něco dělat. Ale musíme něco dělat se sebou, ne s druhými. Ty píšeš, že to řešíš tím, že si vytváříš jakýsi odstup. Pochopila bych to od rodiče již dospělého dítěte, s kterým si natolik ubližují, že odstřihnutí je jejich jediná záchrana. Ale ty máš ještě šanci, Tvoje děti jsou dvě malé holčičky. Tak brzo vzdávaš dobrý vztah se svými dětmi? Třeba by mohl pomoci nějaký odborník...vztahy s nimi za záchranu. Co by ale pomohlo, je, oprostit se od pocitu, že ty jsi zodpovědná za jejich štěstí, že Ty máš řídit, jak se mají cítit, čím mají být. Určitě to myslíš dobře, chceš pro ně jen to nejlepší, aby byly šťastné a chceš je ochránit před tím, co si myslíš, že je zlé. Ale je potřeba je i respektovat. Dítě je taky jen člověk. Já svou roli rodiče chápu tak, že jim mám ukazovat, co si myslím, že je správné, ukazovat a vyžadovat slušné chování k sobě a k ostatním, aby dokázali v tomto světě přežít, učit je samostatnosti a ostatné nechám na nich (jejich světonázor, názor na lidi a jejich vztah s nimi, náboženství, povolání, koníčky). Je to jejich život, jejich cesta. Vděk a lásku si lze získat a zasloužit, ale ne vynutit.

A jak jsem toužila po tom, aby se dokázali spolu normálně bavit. Alespoň o těch normálních běžných věcech, nejsem blázen, abych si myslela, že by se ještě někdy mohli obejmout. Navíc, když jsme se o čemkoli s mámou dostali do konfliktu, tak vytáhla tátu...jaký je, jaký není, co udělal, co neudělal, jak jsem mu podobná, jak se chovám jak on...a podobné podpásovky. Táta mámu nikdy nepomlouval, i když máma měla dojem, že ji dělá naschvály, že na ni kydá...S jeho paní jsem nikdy zrovna kamoška nebyla, ale nikdy mě ani křivým slovem neublížila. Kdybychom si víc rozuměly, asi by bylo o problém víc...

Mám už děti. Já chápu, že měla máma o nás třeba strach. Taky jsem jako menší často večer v posteli plakala, bylo mi za mámou smutno. Ale přes den mě to ani nenapadlo, věděla jsem, že se zase brzy uvidíme. I když jsem občas byla u táty svědkem nějaké hrozné scény, štvali mě jeho názory, nikdy nám neublížil a to, že se o nás zajímal beru jako důležité plus pro můj život. Každé dítě touží být milované svými rodiči. Rodiče jsou první nejdůležitější lidi v našem životě. Od toho totiž odvozuje svoji sebeúctu, mínění o sobě samém. Zajímá se o mne, má mě rád = za něco stojím. Nezajímá se o mne, nemá mě rád = nestojím za nic. A vlastní sebeúcta je důležitý štít, který nám pomáha překonávat problémy v životě. Rodiče, kteří brání styku dítěte s tím druhým (který dítěti neubližuje týráním, manipulátor) netuší, co dítěti berou. Neberou jim jen výlety, hračky a vztahy s jinými lidmi, ale berou jim důležitou část jejich já. Co takhle dětem víc věřit? Věřit v jejich schopnost rozpoznat, co je pro ně dobré, pochopit složité vztahy mezi lidmi a naučit se v nich vyznat. Pokud by to ze strany jednoho rodiče byla jen vypočítavost a manipulace, to dítě na to přijde. Nikdy nemůžeme s jistotou říct, která situace nám přinese do života jen to pozitivní nebo jen to negativní, většinou to stejně bývá neco z obojí a i negativní zkušenost může vyústit v něco pozitivního.

Psala jsi, že se otec o vaše dcery nejdřív nezajímal. Je fajn, že to napravil tak brzy...na nápravu chyb není nikdy pozdě. Jinak, máš právo požadovat, aby se domluvené dohody a pravidla dodržovali. Myslím tím vzájemné dohody, ale i pravidla doma. Samozřejmě by do těch dohod a pravidel měli mluvit i ty, kterých se to týká zejména – vaše holčičky. Chce to nastavit pravidla tak, aby to vyhovovalo všem vrámci této náročné situace (co si děti přejí, co je možné pro rodiče a jejich nové rodiny, jaké povinnosti mají děti a hlavně, aby pohopily, proč je mají). Vy a jejich otec, už oba máte svojí ´´novou´´ rodinu a kde mají místo ony dvě? A tím nemýslím postýlky a pokojíčky.

Když se tak nad tím Tvým dopisem zamyslím...promiň, že to tak napíšu...Tobě vadí, že se Tvoje děti cítí někde dobře, že jsou šťastné. Připadá Ti to v pořádku? Nesmíš zapomínat na sebe. Frustrovaná máma nebude fajn máma. Sama musíš najít odpověď na otázku, co Ti chybí. Musí to být pro Tebe ještě bolestné, je to krátká doba...chce to čas, ale i prozkoumání sama sebe.

A moje máma teď po třiceti letech řekne: jsem ráda, že se o vás táta stará. Ale nevím, jestli je to jen proto, že je teď nemocná a ona nám nemůže pomoct tak, jak jí samotný pomáhali její rodiče....nebo opravdu pochopila.