Re: Vaření, pečení a návštěvy

já tě chápu zakladatelko. Taky by mi to přišlo silně demotivující, jako by si ani nevšimli co jedí. Já vařím a peču ráda (když mám čas a náladu), takže ano, částečně to dělám proto, jelikož mě samotný proces vytváření pohoštění baví. Na druhou stranu mám ale taky svoje malinké nenápadně ješitné ego, žejo, takže pokud mi ho někdo pošimrá pochvalou, samozřejmě mě to ohromně potěší a tak nějak to dá tomu mému pinožení větší smysl.
Jsme dlouhodobě v zahraničí, žádní jiní Češi krom jednoho manželova kolegy tu v dosahu nejsou, suroviny nebývá vždy snadné sehnat. Toho kolegu zvu ráda k nám na večeři, protože a) si pokecáme vtipně a ještě k tomu česky, baví se i s našimi dětmi které ho za to adorují (primární důvod návštěvy), + b) umí skvěle ocenit že se tady v těch podmínkách snažím vytvořit jídla á lá domov (obvykle řekne "díky, zase jsem tu měl Vánoce, bylo to moc dobrý , což není žádné půlhodinové mazání medu kolem huby, ale jednoduše to vystihuje že mu chutnalo a mě tohle jako ocenění fakt stačí). Takže když přijeli další kolegové na delší pobyt do jiné pobočky v téhle zemi a manžel tam jel na služebku, poslala jsem jim pekáč buchet (robota nemaje, kynuté jsem třískala růčo hodinu vařechou, mák mám poslaný poštou od ségry, pekla jsem to v noci aby to měl s sebou čerstvé do letadla - no fakt to nebylo bezpracné) a přišla mi SMSka "kluci ti posílají tisíce děkovných dopisů ", což mi taky bohatě stačilo.

Takže ano, jsem ta ošklivá samolibá Winky, která neumí házet radost do bezedného kýble, a potřebuje aspoň ozvěnu uznání. Možná to není z psychologického pohledu na osobnost člověka úplný ideál, ale mám pocit, že tak funguje hodně lidí, takže i když je někdo založený jinak, mohl by s tím tak trošku počítat a jak moje babička říká "však by mu huba neupadla".