Absolutně rozdílný názor na výchovu

Ahoj maminky, potřebovala bych poradit, jak se shodnou s manželem na výchově. Jsem už v koncích, máme na výchovu diametrálně jiný pohled a čím dál tím víc se kvůli tomu hádáme, až se bojím, že to náš vztah definitivně negativně ovlivní...
Dokud byla dcera miminko, nebyl problém se shodnou. Vše začalo okolo 1 roku, kdy začala dcera chodit a projevovat svojí vůli. Když se dcera, která stěží stála, postavila na gauč, vynadala jsem jí, zatímco manžel jí to dovoloval s tím, že ještě nechápe, proč by na něm nemohla stát, tak je lepší si k ní sednout a hlídat, než jí za to trestat. V té době jí začal věnovat 110% svého času, kdy byl doma. Varovala jsem ho, že si na to dcera může zvyknout a pak mu nedá pokoj. On byl ale naopak hrdý, jaký je suprový otec, že se dítěti pořád věnuje. Teď je dceři 2,5 roku a situace u nás vypadá následovně. Když jsem s ní doma jen já, tak poklidím, uvařím, dcera se kouká na pohádky nebo mi pomáhá, pak jdeme ven, po obědě spí, pak si hrajeme a tak dokola. Když je s ní vyjímečně doma manžel sám, tvrdí, že se dcera chová stejně. Ale když jsme doma oba, tak ho neustále tahá za ruku a chce, aby jí věnoval veškerý svůj čas. Nenechá ho sednout, bere mu telefon z ruky, zavírá počítač, když si k němu sedne, prostě teror. On se pokaždé zvedne a jde a poctivě splní každé její přání. Tvrdí, že to je tím, že dcera na mě žárlí, a že je to také tím, že jsem se jí nikdy dost nevěnovala, takže ke mě nemá tak hluboký vztah jako k němu. Když se do společných her snažím zapojit, dcera mě odmítá. Když je manžel doma, tak chce vše jen po něm. Aby on jí udělal pití, aby on s ní ležel, do her mě nezapojuje, naopak se většinou rozkřičí, klidně mi i přibouchne dveře před nosem. Manžel pak nadává, že jí má celý den na krku, protože já dřepím s mobilem na gauči a on je s ní zalezlý celý den v pokoji... Když mu řeknu, aby jí někdy tedy řekl, že ne, tak argumentuje, že ona nepochopí, proč si s ní najednou nechce hrát, když to do teď dělal. Takže podle něho by se mělo dceři vyhovět, ovšem já bych se měla snažit ho více zastupovat. Já tedy tvrdím, že si z něho dítě dělá hard na koštěti, on tvrdí, že ho pouze dcera hluboce miluje díky tomu, jak si s ní stále hraje a mě odmítá, protože se jí dostatečně nevěnuji, a tak jsme se dostali do začarovaného kruhu a já podle něho málo snažím to napravit. Když se o tom bavíme, vždy se rozčílí, že ho nutím aplikovat mojí výchovu, že je dospělí, a tak když chce dát dítěti nanuka, tak mu ho dá a ne, že ho budu poučovat, kde jsem prý vzala, že moje výchova je ta správná. To je tedy jedna část. A ta druhá je, že se snažím, aby dcera měla nějaké mantinely, zatímco manžel zastává názor, že by měla mít tolik svobody, kolik unese. Takže to v praxi vypadá tak, že když jsme oba doma a já dceři řeknu, aby neběhala a sedla si k jídlu, on jde a klidně běhá s ní s tím, že on jí nikdy nebude nutit sedět u stolu, že sám to neměl rád. Když se jde ven, klidně jí nedá čepici, i když je venku mráz, protože ona jí nechce, v životě jí ještě neučesal, protože u toho pláče, nechce si čistit zuby, nemusí, chce sedět s kakaem na gauči a lít ho po polštářích klidně může. Krom toho, když ho plácla, to jí řekl, že to tedy ne, není nic, co by jí nedovolil. Nabere do košíku 10 lízátek, má je mít, chce těsně před obědem nanuka, tak ho dostane, atd. atd. Chce skleničku z police, tak jí zvedne, aby sí jí vzala a mě pak jen zavolá, že dítě má v ruce skleničku, tak jestli nechci, aby se rozbila, tak ať jí tu skleničku seberu. Fakt nevím, jak se v téhle situaci shodnout!!