Re: Osudové vztahy

VracivšíseLassie, problém je právě v tom, že milenka žm s ním nemůže zkusit rok žít, a pak zjistit, že pan božský NENÍ pan božský. Nemá jak si to "odžít". Je-li to pro ni osudový vztah, je docela v pytli, řekla bych.

Tady se kolikrát dočtu radu milence ženáče: najdi si někoho svobodného. No tak dobře, ona to udělá, a čemu to pomůže? Např. Denisa to udělala, a co? Teď je jí vyčítáno "manželství z rozumu", že nemůže fungovat. Jenže ona se nedokázala naplno zbláznit do někoho jiného, než toho žm (když ho měla stále v hlavě), takže co? Měla zůstat "na ocet", jak sama píše? Mohla zůstat sama a čekat, až se odmiluje. Jak dlouho? Ono to fakt u těch "osudových" vztahů "časem" nepřejde. Dobře, možná po deseti letech bez kontaktu. Ale jak to má člověk v 25 tušit? Že "stačí" dalších iks let, a bude po lásce k žm, a dokáže se skutečně zamilovat do někoho jiného?

Já jsem se při lásce k žm skutečně totálně zamilovala do svého manžela, ale dopadlo to tak, že stejně stále miluju i toho žm. Možná proto, že s ním nemám odžitý ten aspoň rok "špinavých ponožek", jak se tu psává, ale možná je to skutečně člověk, se kterým bych ty ponožky taky dala, stejně jako je v pohodě dávám se svým manželem. Jak psala Pam-pela: vytvářím příjemný pohodový domov, s manželem se máme rádi, děti vyrostly v harmonickém láskyplném prostředí. Takže všude spokojenost, jenom mně se pořád stýská po žm, i když se s ním občas vídám.

Fakt by mně zajímalo, co má "správně" dělat žena, která miluje ženatého. (Neřešme teď, jak se to vůbec může stát, a že k tomu vůbec nemá dojít.)

Když ho takříkajíc "rozvede", je to mrcha.

Když se rozejdou a ona si "najde svobodného", ačkoli stále miluje žm, vdala se z rozumu, a je tedy blbá, protože to samozřejmě nemůže fungovat.

Když zůstane sama, bez dětí, nežije naplněný život, je nešťastná, a tedy blbá, že se neumí odmilovat. Může se přeci snadno odmilovat, když bude s tím panem božským nějaký čas žít (JAK TO MÁ UDĚLAT?!?).

Když se vdá z lásky a reálně tedy miluje dva muže, je mrcha, protože manželovi vlastně lže, a vůbec, to přece není ani jedno "pravá láska", když jsou ty lásky dvě.

Fakt nevím. Když jsem byla mladší a radikálnější, tak mi jako "čestné" řešení situace (ženy milující žm, přičemž má mnoha lety odzkoušeno, že se nedokáže "odmilovat") vycházela sebevražda. Je to tak správně?