Re: Pořád se učíme a k ničemu to není

Je dobré nenechat to být úplně být, ale také ne denně nepropracovávat na práh zoufalství.
Čili třeba mít dvacet minut na kontrolu věcí do školy, deset minut na aktovku. Nebo méně nebo více, podle toho, kde má rodič práh snesitelnosti.
Udělat jen to, co zvládnu v klidu a nebouchnou mi při tom kamna. A nesanovat průšvihy vzniklé lajdáním, ale ani z nich nedělat aféry.
Ono to není dobré naučit děti, že je bude pořád někdo postrkovat, kontrolovat, dohlížet, protože až to pak nikdo dělat nebude, budou úplně bezvládné.
Mě takhle buzerovali rodiče až do svatby, celý den jsem měla od nich naplánovaný a pak zkontrolovaný, cokoliv jsem chtěla svého, musela jsem po partyzánsku a když jsem je konečně setřásla, byla jsem pár let jak urvaná ze řetězu, vůbec jsem nevěděla, kde je hranice mezi pruděním a zodpovědností a musela jsem se to učit v dospělosti, což je dost nepříjemné, většinou partneři v takových pokusech netuší, že ten dospělý člověk je teprve v tréningu, u dítěte to problém není.