Diskuze : Hlavní : Budulínci aneb Zemřelo nám dítě

Dobrý den,
8.4.2011 nám zemřela dcerka 24let na plicní embolii.
Šárka byla od dvou let léčena na Hematologii v Motole. Lékaři diagnostikovali
hematologické onemocnění ITP. Pokaždé, když nemoc znovu uhodila, projevy byly
skoro pokaždé téměř totožné. Snížené trombocyty, leukocyty, čevené i bílé krvinky..snížená imunita... Léčena byla kortikoidy. Někdy léčba nezabírala.
Po vyzkoušení všeho možného jsme přišli na to, že pokud se Šárka stravuje převážně živou stravou, zeleninovými šťávami, klíčeným obilím, rybami, bez cukru, málo tuku...atd., léčba lépe zabrala a z malé vyrostla krásná žena.
Koncem února 2011 se Šárce začalo špatně dýchat. Hematolog jí poslal na kardiologii, kde ji diagnostikovali oboustrannou plicní embolii. Hospitalizovali ji - ptali se jí, jestli měla nějaký úraz,pobyt v nemocnici,
letěla letadlem, či jinak cestovala, dále se informovali - zda někdy brala antikoncepci a jestli kouří nebo kouřila.
Odpovědi na všechny otázky byly NE. Vyšetřením bylo zjištěno, že má tromb v levé noze-také prý bylo zjištěno, že ten tromb nevznikl od uhození.Začali ji ředit krev. Po týdnu byla propuštěna do domácího ošetřování, píchala si injekce na ředění krve a týdně jsme absolvovaly kontroly na hematologii a kardiologii.
Všichni jsme se divili, že byla propuštěna brzy, i když byla tak rizikový pacient.
Po třech týdnech doma (každý týden kontroly, lékaři tvrdili, jak je dobře naředěná, zemřela.
1.4.2011 v pátek jsme se s dcerkou chystaly na kontrolu. Ráno jsem ji našla v posteli dušnou, okamžitě jsem zavolala rychlou-nejeli-zavolala jsem znovu a naše holčička vyslovila svá poslední slova. Lékař ze záchranky se snažil o resuscitaci, ale nepodařilo se, pokračovali v sanitě. Než nastoupili do sanity, lékař mě upozornil, že už zřejmě Šárku nedovezou. Jeli jsme jak šílenci za
sanitou. Na ARU v Motole, kde zřejmě pokračovali s resuscitací, nám sdělili, že je to hodně špatné, že dcerka umírá.Poslali nás domů. Odpoledne jsme do nemocnice opět jeli, doma jsme byli úplně neschopní vydržet - Bylo nám řečeno, že se pokusí Šárce vyoperovat tromby,ale naděje že není skoro žádná.
Ležela ještě po operaci týden na mimotělním oběhu, zčernaly jí nožky a bylo nám řečeno, že pokud to přežije, funkce mozku je již na 20% a končetiny se musí amputovat. Do týdne nám Šárunka zemřela, byla odpojena z přístrojů.
Je to rok, a stále nerozumím tomu, proč musel přijít o život mladý, nadějný člověk, který pro svoji zemi mohl vykonat ještě tolik dobrého, zvlášť takový, jakým byla naše Šárka-vystudovala,byla velmi pracovitá,chtěla mít děti. I když byla u naší dcerky zjištěna tato těžká diagnóza, domnívala jsem se, že když byla tato diagnóza odhalena včas a dostala se do rukou odborníků - asi nikdy nepochopím, proč byl takto rizikový pacient propuštěn po týdnu do domácího ošetřování, skoro vůbec nemohla dýchat.
Ztratili jsme dcerušku, která lékařům důvěřovala, že nyní už to bude dobré, že je správně ředěna.................. Marti, moc Vás objímám, sdělte mi prosím Vaši emailovou adresu. Marta

Pamatuju...i Jarku a Patrika.

Já myslím, že přijde čas, kdy Ty sama budeš chtít tu urničku uložit do hrobu, protože pochopíš (ne rozumem, ale spíš srdcem, intuicí), že Filípek v té urničce není, že ten popel je jen popel, to podstatné a důležité, co byl a snad i je Filípek, není ten popel. Ale na to máš čas. Pokusila bych se říct manželovi, aby měl trpělivost, že je to brzy, že zatím chceš mít urničku u sebe a později se uvidí. My jsme měli doma urničku přes rok, podobně mnoho dalších pozůstalých maminek, které znám, urničku měly doma i více let, nakonec všechny postupně souhlasily s jejím uložením do hrobu. Po určitou dobu byl pro mě hrobeček místem setkávání, kdy jsem si udělala čas jen pro sebe a Milenku, něco jsem jí tam koupila (hračku, andílka), přinesla kytičku, když jsem tam byla sama, zpívala jsem jí. Dnes už moc často nechodím, nějak se mi v poslední době zprotivilo, že tam jdu vlastně za tím popelem, proč, Milenka tam přeci není, za to je svým neviditelným způsobem stále se mnou, nemusím za ní nikam chodit, je tady se mnou.
Ale to jsou takové různé fáze, kterými člověk různě prochází, takže doporučení zůstává jednat podle svých pocitů, co pomáhá aspoň malinko, toho se držet, co nesnesitelně bolí, tak tomu se vyhnout. Myslím nyní činnost, která bolí, (někdo třeba nemůže koukat na videa s dítětem, protože ho to příliš bolí, někomu to zase ulevuje), ne samu skutečnost, která bolí nejvíc, ale té se nevyhneš.
Ještě malá poznámka k manželovi, reaguje hodně podobně jako ten můj. Ale nemysli si, že on miloval Filípka méně a že ho to méně bolí, jen jeho způsob vyrovnávání je jiný, řekla bych typicky mužský. Můj muž se to také snažil nejprve popřít a vytěsnit, to bylo furt "nemysli na to, už zase brečíš, proč o tom zase začínáš". Nakonec jsme si to vyříkali, že každý máme v tomto jiné potřeby a že je budeme vzájemně respektovat. On mě nechá truchlit, jak já chci a potřebuji a já mu nebudu vnucovat žádné hovory o Milence, ani žádné projevy lítosti, společné vzpomínkové rituály omezíme na minimum.
Nakonec to dopadlo zajímavě. V době, kdy já už jsem měla svoje odtruchleno a nepotřebovala už jsem ani tolik o tom mluvit, můj muž najednou sám začal, v podstatě to, co jsem já už měla odžito, on si odžíval až s časovým odstupem po mně. Nyní už je dobře. Víš ten respekt k prožívání je moc důležitý, tahle situace není zrovna tmel pro manželství, nakonec, když ji úspěšně překonáte, vás stmelit může, ale mnoho manželství to v průběhu rozbilo.

Posílám , je to moc těžké, nejhorší bolest, která mě potkala a asi i pro Tebe je ta nejhorší, těžko s čímkoliv srovnatelná. Při prohlížení videa se nedalo neplakat.

Clariol1, je mi moc líto, co se stalo s Vaším krásným chlapečkem. Snad najdete časem útěchu, smíření, to Vám moc přeji.
Píšete, že okolí se k tomu staví, jakoby se nic nestalo. Možná Vám vše nechtějí znovu připomínat, chtějí Vás přivést na jiné myšlenky. Jen nechápou, že právě o tom potřebujete mluvit. Lidé často neví, jak se v takové situaci zachovat. Zkuste jim to naznačit, začít hovor o Filípkovi.
Přeji Vám hodně síly a chápající okolí!

Moc děkuji za pohlazení a za tip na Koníka, hodně chodím na Dlouhou cestu.cz, ale nějak mi nic nepomáhá. Poraď mi, co pomáhalo Tobě. Mě se zdá, že je to snad horší a horší, brečím několikrát denně. Dneska ve školce vyvěsili jména dětí, který od září nastoupí a můj Filípek mezi nimi nemůže být, rychle jsem šoupla staršího Míšu do třídy a utíkala jsem s pláčem pryč.