Článek jako by mi mluvil z duše

Mám syna 22 a dceru 18.Ta má DS.Narodila se,když mi bylo 22 let a na žádném vyšetření jsem tehdy nebyla.Podezření měli hned v porodnici a genetika stav potvrdila.Vychováváme ji doma.Je hodná,vychodila pomocnou školu a teď dochází 1 krát týdně do zařízení pro postižené děti,kde se s asistenty učí.Starší syn s ní od malička vyrůstal a nepozorovali jsme z jeho strany žádné projevy nebo protesty.Nikdy se nezmínil,že se mu třeba kamarádi posmívají a to vím že zvláště děti dokážou být pěkně "hnusný".Jak to prožívá vnitřně vlastně doopravdy nevím,ale k sestře se chová normálně. To v širší rodině vnímám dost přetvářku.Zvláště obě babičky jsou ze staré školy a dávají najevo takový zvláštní odpor.Na rovinu nic neřeknou,ale občas se projevují necitlivě. A to teď je mi 40 a rozhodli jsme se jít do toho potřetí.Za 6 týdnů se nám narodí miminko.Pohlaví jsme si nenechali říct,ale při pravděpodobnosti výskytu 1:50 jsem šla na odběr plodové vody a prý je dítě v pořádku.Babičky byly šokované ze zprávy o mém těhotenství a hlavně moje matka mě deptá,že jsem se zbláznila a že to bude určitě zase postižený.Občas to obrečím,ale ona je taková.
Tak nám držte palce.Bylo to plánovaný.dcera vlastně nějak nechápe,co bude,takže se uvidí,jak bude reagovat na malé,ale troufám si říct,že to zvládneme. Musíme!!