Re: Kdybyste věděli dopředu?

Ahoj, jsme pětičlenná rodina máma, táta a tři kluci. Když jsem čekala prvního chlapce měli podezření na rozštěp páteře, mentální postižení a 6 měsíců jsem ležela abych dítě donosila. Porod nebyl porod, ale masakr, oba jsme nebyli v pořádku. Od šesti týdnů jsme cvičili vojtovou metodu, ve třech a půl letech začal chlapec ztrácet zrak, všimli jsme si toho včas a vadu se podařilo zastavit, absolvovali jsme oční, logolpedickou školku a cvičili dál vojtu. Dnes máme príma šesťáka s diagnózou nadprůměrně inteligentního dyslektika. Když šel do první třídy rozhodli jsme se, že si pořídíme druhé dítě, aby byl na něj čas. Opět byla nějaká podezření, ale nakonec jsme konstatovali, že chyba bude asi ve mě. Porod byl císařem, ale druhý den nám oznámili, že miminko má těžkou srdeční vadu a právě ho chystají na přesun do Motolu a že vyhlídky nejsou moc příznivé. Dnes je mu pět, má za sebou tři operace a je hodně fyzicky omezen, k poškození mozku naštěstí nedošlo. Když mu byl rok zjistila jsem, že jsem těhotná. Okolí i lékaři naznačovali, že jsem cvok, když si chci dítě nechat. My se rozhodli, že když všechna vyšetření dopadnou dobře dítě si necháme. Když bude mít miminko jakoukoliv větší vadu půjdu na potrat. Chlapeček se narodil s drobnou vadou srdíčka, která se později sama upravila, hrozila i operace nožiček, ale taky nám přálo štěstí. Dnes mu jsou tři a je úplně v pořádku. Pro mě je ohromné zadostiučinění, když naše okolí přiznává, že jsem tenkrát něla pravdu, že si dítě nechám. A dnes už s jistotou můžu říct, že kdyby se tenkrát přišlo na nějakou vadu a já šla na potrat, bylo by mé rozhodnutí také správné, protože dvě takto postižené děti by nebylo v naších silách zvládnout. Držím palce všem aby i oni svých rozhodnutí nemuseli litovat.