pochvala

souhlasím s formulací uvedenou v článku, že dítě chce pochvalu od toho, kdo ji ne a ne a nedá..... resp. já osobně jsem to tak měla. Když jsem v prváku dělala reparát ze dvou předmětů a nakonec na maturitním vysvědčení jsem měla vyznamenání a otec pronesl jen "hm, dobrý", tak jsem myslela že se rozskočím vzteky. Jako ne že bych se snažila specielně kvůli němu, ale proto, že jemu nebylo nic dost echt aby to pochválil.

a jinak s chválením mých dětí - jo, třeba synek je ještě v podstatě prtě kterýho chválím i za "bobeček", "smrkání" a jiné fujtajbloviny , s pětiletou už to začíná být trošku nepřehledné, v něčem si věří jako mistr světa amoleta, v něčem zas naprosto ne, největší ocenění co pozoruju je, když ji nechám dělat podle jejího vlastního uvážení (zejména aby si oblékla to co sama chce, tam jí můžu vychvalovat do nebe cokoli, pokud to není z její hlavy, je nešťastná a kouká kde by se nenápadně převlíkla, nebo když to neprojde (tílko v dešti apod) tak dovede být načuřená půl dne. Líbí se jí když má něco "víc" než brácha (byť i o jednu jedinou lentilku), ale nevím jestli to úplně podporovat. Je fakt, že sama coby starší sourozenec jsem nepociťovala jako spravedlivé mít všechno fifty fifty, poněvadž ségra byla o dost mladší..... ale zas nechci aby byla sobeček.