Sarkasmus a ironi

Sarkasmus a ironii často v komunikaci používám, i vůči sobě!, zpravidla pro zvýšení vtipnosti. Mám ji ráda i od druhých, když je to právě pro tu vtipnost, nutí mě to "smečovat". Problém je, že se občas neudržím a použiji ji i vůči 7 leté dceři. Pravda, je to v situacích, kdy už pochopí, že to, co říkám, je myšleno obráceně, v dané situaci ji to nemate. (např. se má rychle oblékat a přistihnu ji, jak si místo toho hraje s plyšákem, tak jí řeknu něco v tom smyslu, proč se neobléká, když ví, že spěcháme, proč si hraje s plyšákem a jestli si nechce ještě skládat puzzle.) Ale přebírá to a je občas taky ironická, jenže v nevhodných situacích, že to vyznívá jako drzost. Vím, že je to moje vina, snažím se ovládat, ale občas, když už mě vytočí, tak mi to ujede (vlastně je to takové ulevení si místo úlevy křičení) a zase si to vyčítám.