Praktikovala jsem

u nejstaršího syna, který má nějaké znaky autismu, přesto, že je to dítě chytré a komunikující - chybí mu ale vřelost, málo rozumí sociálním vztahům, je v nich cizinec - a jako malý se choval hyperaktivně až nezvladatelně. Dostala se mi do rukou kniha J. Prekopové, pozorně jsem si ji přečetla, došlo mi, že opravdu některé jeho problémy mohou pramenit z úzkostí, že jsme nestanovili jasně hranice (první dítě, malá zkušenost, rodiče jedináčci..). V žádném kurzu jsem nebyla, takže jsem metodu začala praktikovat citem podle toho, co jsem vyrozuměla z knížky - žádné zaléhávání, ale jak začal vyvádět, chytla jsem ho, netrestala, ale držela v náručí, nelíbilo se mu to, ale držela jsem, dokud se nezklidnil, a dařilo se mi, že místo negativních pocitů (předtím zoufalství) - jsem vysílala spíš pozitivní signál: hele držím tě v náručí, mám tě ráda doopravdy moc, fyzicky tě trestat nebudu, ale synku, poslouchat se opravdu musíš pro život naučit, - a kruť se, žížalko, jak chceš. Pozitivní je na tom hlavně to, že to dovoluje prekérní situaci řešit v klidu - místo křiku, breku, pobíhání, v němž se dítě s rozptýlenou pozorností stejně nevyzná a nakonec neví, kde udělalo chybu. Dobře jsem ale cítila tu mez, kdy už by mohlo jít o znásilńování - tento syn jako jediné z mých dětí totiž přímý kontakt opravdu neměl rád a dodneška ho nepociťuje pozitivně - a při delším "vynuceném objetí" se začínal cítit zoufale a řvát, takže jsem věděla, že toto už je špatně. Držela jsem ho ale pevně dost dlouho, aby nemohl svou rozptýlenou pozornost zase nechat někam tak snadno "ulítnout" ale aby byl holt nucen pocítit, že je třeba se zastavit - protože tu není nikdo menší než jeho máma,- které na něm záleží, kterou je nutno respektovat, a snažila jsem se, aby při tom i cítil, jak ho mám ráda. Držela jsem ho myslím vždy tak maximálně deset minut - víc by pro něho bylo "znásilnění" . Zprvu byl překvapen, - postupně už věděl, co ho čeká, a celkově myslím, že začal chápat náš vztah a něco mu to dalo.