Re: Nešťastná móda pohřbů - nepohřbů

Také souhlasím ... Naštěstí jsem moc pohřbů nezažila. Když mi bylo 12, zemřel můj děda po dlouhé nemoci- bylo mu 59. Pro mě to byl tehdy děda a tudíž starý člověk ... Až s odstupem času jsem si uvědomila, jak hrozné to muselo být pro mého tátu - jeho syna... Pak jsem byla po více jak deseti letech na pohřbu druha matky mého tehdejšího přítele. Zemřel náhle a bylo něco málo přes 50. Byl to pro mě vlastně cizí člověk a na pohřeb jsem šla "jen" doprovodit svého přítele a podpořit jeho matku. Před třemi a půl lety zemřela manželovi teta a jeho rodiče se dohodli, že oni takové trápení svým blízkým nechtějí způsobit a proto pohřeb nechtějí. Nikdo netušil, jak moc to bude brzy. Manželův tatínek zemřel za rok na to - náhle a bylo mu 59. Byla to první smrt, která mě opravdu velmi zasáhla, ještě stále nechápeme, že už tady není. Pohřeb nebyl... A opravdu si myslím, že pohřeb není nutný k tomu, aby se člověk s tím dotyčným rozloučil! A bohužel moje nejčerstvější vzpomínka je na mého dědečka, který zemřel v březnu. Bylo mu 82 a poslední rok už byl hodně nemocný a posledních pár měsíců bylo opravdu ošklivých a už jsme mu asi v duchu všichni přáli konec. nechci, aby to vyznělo špatně. Ale opravdu měl bolesti, trápil se a když jsem ho viděla v nemocnici, celou cestu domů jsem brečela. Co pro nás udělali s babičkou a já mu nemůžu teď vůbec pomoct. Pohřeb byl - děda si to tak přál, říkal, že by měl pocit, že se s ním lidé nerozloučí jinak. Nakonec jsem byla ráda, že pohřeb byl, i když to samozřejmě byla moc smutná a stresující záležitost. Ale přiznám se, že naší dcerku (které bylo v den pohřbu 21 měsíců) jsme tam nevzali. A ani by mě nenapadlo ji tam brát. Možná se mýlím, ale myslím, že takhle malé dítě to nemůže chápat a jen by byla vyděšená, proč všichni okolo pláčou a já bych byla nervozní, že tam třeba povídá apod. Pradědečka měla ráda, když jsme chodili poslední měsíce za babičkou a děda už byl v nemocnici, vždy ho tam hledala ... Ale myslím, že pohřby pro děti opravdu nejsou.