Re: Nešťastná móda pohřbů - nepohřbů

Ráchel, já bych jenom měla tu poznámku k vyrovnávání se se smrtí u ateistů/teistů...
Je třeba si uvědomit, že problematika smrti není tak černobílá jako že "věřící se utěší tím, že po smrti je posmrtný život a nevěřící v posmrtný život nevěří tudíž se se smrtí nemůžou vyrovnat"... ony prostě existují i způsoby, jak se se smrtí srovnat i bez toho, aby měl člověk útěchu v tom, že poté co zemře je ještě něco dalšího a krásného.

Na vejšce na filosofii jsem byla svědkem debaty o smrti mezi věřícím a ateistou:
Věřící: "A to Ti nepřijde depresivní a beznadějné, že podle Tebe po smrti už nic není? Že není život po životě"
Nevěřící: "Ne, já to beru tak, že smrt máme každý jistou. A právě to mi dodává do života obrovský klid a jistotu."

Já nevěřím v krásný život po životě. Já věřím v krásný život na Zemi. Jeho součástí je zrození i smrt, jeho součástí je potěšení i utrpení. Vidím na světě jistou rovnováhu, ta mi dodává klid. Taky si myslím, že právě smrtelnost, právě ta časová omezenost lidské existence, je obrovským hybatelem lidského ducha a obrovským povzbuzením k životu (pro teisty i ateisty). Já jednou jistě zemřu, po smrti už pro sebe nic nechci (nechci věčný život v radosti, nechci kompenzaci za všechna svá životní utrpení), to co chci, je udělat za svého života pár lidí šťastnými, udělat svět kolem sebe o trochu lepším... a až tady nebudu fyzicky, možná díky tomu co jsem svému okolí dala, budu žít dál v jejich vzpomínkách...

... zkrátka bych řekla, že i já jako ateista mám v životě Naději... jen jí prostě říkám jinak.