Re: Nešťastná móda pohřbů - nepohřbů

Jen na okraj - nevím, co je tak hrozného na tom, když maminka pláče? Je to přece součást života, a nemusí to být jen na pohřbu. Nemyslím si, že jsem hysterka, ale už se několikrát stalo, že mě moje děti plakat viděly. A nemám pocit, že by z toho byly v šoku. Ale budiž, to každý vnímá jinak.
Ale pokud jde o pohřeb, pro mě to JE něco, čím se uzavře kapitola. Když mi zemřel - náhle, na infarkt - tchán, kterého jsem milovala a který byl pro mě jako táta (vlastního nemám), nemohla jsem pořád uvěřit, že je to pravda, že je opravdu mrtvý, že už mě nikdy nevezme na ryby, že mi už nikdy nezazpívá tu písničku o Veronice a apoštolech... a vyrovnala jsem se s tím a smířila se - ne s jeho odchodem, ale s faktem, že je to opravdu definitivní - až po pohřbu. Nebýt toho, trvalo mi to asi mnohem déle.