Sebedůvěra vs. nejistota skrývaná za agresí

Domnívám se, že pohádky k předškolnímu a mladšímu školnímu věku patří. Mimochodem, pohádky jsou často docela drsné a vyprávějí třeba o tom, jak vlastní rodina dítě nedovedla ochránit a ono to s pomocí někoho jiného (např. Karkulka) nebo samo (např. Perníková chaloupka) dobře zvládlo.
Nejde o to dítěti do jeho důchodu umetat cestičky. Jde o to ho co nejlépe připravit na samostatný start. Moje zkušenost je, že se vyplatí po určitou dobu být dítěti průvodcem. Ono je pak samostatnější, dokáže důvěřovat sobě i svému okolí a dovede pracovat s tím, že lidé jsou někdy dost jiní, než by si představovalo i s tím, že je jiné, než by si představoval někdo v okolí. Děti nechané příliš brzo samotné si méně věří a díky tomu se někdy uchylují k agresi.
Prof. Matejcek také psal, ze věk předškolní není jen obdobím přípravy na vzdělávání, ale hlavně obdobím sociálního zrání. Můj dvouletý syn umí většinu písmenek abecedy a také ho kvůli tomu nepošlu v září do školy. Svoji poslední promoci jsem měla v 32 letech (živila jsem se sama od 24let) a nemám pocit, že bych v životě o něco přišla.