O babičkovském trápení

Můj muž měl přes týden hodně ošklivou chřipku a prakticky vůbec nefungoval. Čtyřiadvacet hodin denně jsem měla na povel jeho uzdravování, Kryštofa, kterého chytá (po kolikáté už!) dvouleté vztekání a Sebastíka, který se naučil plazit a tudíž je potřeba ho neustále hlídat, aby se nedostal, kam nemá (vysvětlujte Kryštofovi, že nechávat na koberci ležet želatinové delfínky je opravdu nebezpečné!). Ven jsme chodili bez rukavic, nebo se třemi různými, jedna prstová červená, jeden palčák modrý a jeden zelený. Vařila jsem v noci na tři dny dopředu, protože stihnout za dopoledne návštěvu lékárny, obchodu, pošty a ještě uvařit, je nad mé síly. Sebastíkovi začaly růst horní zuby a Kryštof simuloval bolest bříška, protože si myslel, že tatínek papá na bolest lentilky (Ibuprofen) a chtěl je taky. Celý týden jsem tomu nebohému dítěti nestihla rozčesat vlásky, takže když se v sobotu udělalo Robertovi líp, dostal na starosti mimino a nastaly postřižiny (teď to Kryštofovi moc sluší a já si říkám, že jsem to jeho máničkovské háro měla zkrátit už dávno). Během toho příšerného období se mi taky podařilo vypěstovat si solidní zácpu, protože vždycky, když už jsem si myslela, že můžu jít v klidu na záchod, někdo z těch tří něco potřeboval nesmírně neodkladně, takže se maminka nemohla ani vytentočkovat. Prostě rodinná idylka. Kolikrát za ten týden jsem se podivovala, jak to můžou zvládat jiné matky a nesčetněkrát jsem si odpovídala - mají přece babičky! Ty my nemáme, tedy alespoň ne ty funkční.

O mojí mámě toho příliš říkat nechci, je toho moc, co bych o ní musela napsat, abyste pochopili, že je pro mě mnohem jednodušší ji nevídat (byť tohle rozhodnutí vyšlo spíš od ní než ode mě). Kryštofa viděla naposledy, když mu bylo půl roku, Sebastíka nikdy. Jedinkrát nepovozila kočárek, když byl Kryštof malý, a na můj povzdech, že šestkrát za noc kojím a vstávám s miminkem o půl šesté, odpovídala, že ona nemůže spát od přírody.

Robertova maminka je zlatá. Už jsem se tu několikrát zmínila, že má postiženou dceru, která je jenom o čtyři dny mladší než já. Andrejka se sama nenají, nemluví, neumí na záchod, velmi špatně chodí (sama vůbec). Mentální postižení nejvyššího kalibru a k tomu tělesné všech čtyř končetin. Narodila se před čtyřiadvaceti lety a po celý zbytek komunistické éry si ji její rodiče museli vyvzdorovávat. Chtěli jim ji mnohokrát zavřít do ústavu a oni mnohokrát nepovolili, přestože pro ně starost o ni znamenala nesmírnou zátěž - fyzickou i psychickou. Neexistovali terénní pracovníci, sestřičky, které by chodily pomáhat do rodiny, terapeutická centra, kvalitní neurologové, kteří by poradili, jak je možné její mozek rozvíjet, aby nezůstal na úrovni šestiměsíčního dítěte. A teď, když už tyhle možnosti jakž takž fungují, má zase babička s Andrejkou svůj domácí zajetý režim a každou sestru nebo zdravotníka by vnímali jako rušivý element.

Devět z deseti matek by takovou každodenní dřinu nevydrželo, devět z deseti otců by zešílelo. Ne tak Andrejčiny a Robertovi rodiče. Jeho máma je se svojí dcerou doma celých těch dvacet čtyři dlouhých let. Když byly obě děti ještě malé, musela se střídat se svojí mámou nebo tchýní a chodit na půl úvazku k pásu do továrny (přestože má maturitu), aby rodina vyšla s penězi. Přebaluje, krmí, koupe, vozí na procházky, dává léky proti epilepsii, v noci nespí. Žádná zábava, žádná kavárna, kino, divadlo, ples, prostě rutina. Ta rutina, na kterou já si občas stěžuju. Ta moje rutina je konečná a já si můžu být na devadesát devět procent jistá, že za dva za tři roky půjdou raubíři do školky a já přijdu na jiné myšlenky. Její rutina je nekonečná. Děda sice občas pomůže, kompletní starost o Andrejku ale převzít neumí nebo nechce, nejsem tu, abych to soudila.

Za svoji starost platí babička obrovskou daň. Nejhorší není mizivé finanční ohodnocení její práce ze strany státu, ani neustálá nutnost být ve střehu, kdyby Andrejka dostala epileptický záchvat, ani fakt, že denně nosí ze schodů a do schodů čtyřicetikilovou tíhu (zbudovat bezbariérový přístup a zrekonstruovat domek by bylo nákladné a opět to naráží na dědu - musel by chtít a on nechce, necítí to jako nutnost, protože to není on, kdo musí Anďu tahat nahoru a dolů). Nejhorší na tom všem je babiččina izolovanost, její naprostá uzavřenost světu, umocněná ještě tím, že žijí na malé vesnici, kde se toho od pádu komunismu mnoho nezměnilo. Babiččin strach, že jí dceru seberou, jakoby pořád existoval a promítá se do jejího - "abychom nebyly moc na očích, půjdeme radši zadem brankou, ke hřišti ne, tam by se nám smáli, že máme debila". Ven chodí na zahradu, mají jednu "trasu", asi dvě stě metrů kolem řeky a zpátky domů. Aby je nevidělo moc cizích lidí, aby se mohly kdykoliv vrátit. Jednou za půl roku si babička zajede do dvacet minut vzdáleného okresního města, většinou musí k lékařce nebo na sociálku podepsat papíry. Minule chtěla jít nakoupit, ale ztratila se v supermarketu, potom neuměla zaparkovat košík a když se konečně dostala na autobusové nádraží, ujel jí autobus před nosem a ona se přímo na tom nádraží rozbrečela. Přitom mají auto a ona má řidičský průkaz. Nad vším ale visí ten její strach z neznámého, co kdyby se něco stalo! Bezpečných je dvě stě metrů kolem řeky a zpátky.

Babička u nás ani jednou nebyla a to jsme spolu s Robertem už šest let. Nasednout na vlak a přestupovat v Brně je nad její síly, navíc děda Anďu nezaopatří. Když jsme u ní, hraje si s klukama, lítá po zahradě s Kryštofem, v létě s ním staví hrady z písku, a sněhuláka, když je zima. Ale je to jenom na chvilku - nemůžeme jí tam raubíře nechat a odjet na dovolenou na Krétu (takhle to udělala jedna moje známá, když měla roční dítě) ani na konferenci do Helsinek (tam teď byla moje kolegyně ze školy, má třináctiměsíční dvojčata) a dokonce ani do hospody na pivo (takhle to dělají čas od času snad všichni naši přátelé, děti mají staré od tří měsíců do tří let). A když někdo doma onemocní, nemůžu se spoléhat na to, že mi babička pomůže s nákupem, s nádobím, s prádlem nebo že mi pohlídá děti.

Je to tak a nic si na tom nevydupu ani nevyvztekám. Vždycky, když ale (lítostivě nebo závistivě) konstatuju - No jo, vy se máte, vy máte babičku! - uvědomím si, že je tisíckrát důležitější, že mám zdravé děti, které se mají k světu. A že ta naše babička, kdyby si mohla vybrat, jistě by měla radši zdravou dceru, které by musela hlídat děti, ať by byly jakkoli zlobivé. Život je nesmírně těžký, ale ne proto, že má někdo chřipku nebo že se někomu klubou zuby. To jsou pořád ještě životní radosti, jenom je třeba je tak vnímat.