Re: Babicka, by chtela, ale bojim se

Ahoj,
k tomuto tematu mam take co rici, bohuzel. Nebudu ted psat pod svou obvyklou ikonkou, protoze jde pro mne o moc citlive tema...
Alkoholici jsou v mem pripade moji rodici. Co si pamatuji, vzdycky hodne pili, mama doma "tajne", tata se casto vracel domu pozde vecer (pokud vubec) vice ci mene opily. O vikendu jsme casto jezdili na chatu, kde si oba radi prihnuli. Dotedka si pamatuji hruzu, kterou mela, ze se nekde na zpatecni ceste vybourame (on tata i bez toho alkoholu v krvi jezdi vetsinou jak silenec) a jak jsem se stydela za mamu, kdyz jsme se cestou z chaty stavili u pribuznych ci znamych...V puberte jsem pak o tom s nimi zkousela mluvit, ale nikam to nevedlo. Doma jsme byli ja i muj bratr dost neradi.
Kdyz jsem pak za studii planovala odchod z domova, kde jsem byla stejne cim dal tim mene, seznamila jsem se s mym budoucim manzelem, cizincem, a po nekolika mesicich jsem s nim odjela do zahranici, kde jsme dodnes. Dost se mi tim ulevilo...
Ted mame dve male deti a do Cech se dostaneme jednou za rok. A rodice si samozrejme chteji deti uzit, hlidat je, delat s nimi vylety (tj. otec by musel ridil, hruuuza, kdo mi zaruci, ze pred jizdou nebude pit??), ze az budou deti vetsi, rodice s nimi budou travit prazdniny na chate....ach jo..
Az v lete priletime do Prahy, mozna necham deti samotne na chvili s rodici, pokud budou naprosto strizlivi, ale vylety nebo pobyty na chate jsou vyloucene.
Nevim, jak vysvetlim rodicum, ze jim je nechci sverovat. Kdyz jsem nasim pri minulem pobytu v Cechach rekla, ze prilis pijou, mama odpovedela, ze preci vubec nepije a tata rekl, ze je to proto, ze zrovna oslavujeme a ze jinak uz skoro vubec nepije...Ja ale vim, ze to neni pravda. Oba vesele pijou jakou driv a diky tomu se k sobe navzajem a k ostanim clenum rodiny chovaji naprosto silene, jen prede mnou se snazi vse ututlat (coz se jim nedari).
Kdyz jim reknu, ze nemuzou byt sami s detmi, protoze mam strach, ze by se klukum neco stalo, tak se budou citit dotceni, nepochopeni, smutni, ublizeni a opusteni. Uz tak spatne nesou, ze jsme tisice kilometru daleko a vim, ze maji kluky moc radi.
Vzdy se do Prahy moc tesim, ale kdyz zas odjizdime, pada mi kamen ze srdce...
Stale nemuzu nasim odpustit, ze toho tolik svym pitim zkazili (a stale kazi).
Je to fakt moc tezke....