Proč děti lžou

Friedrich Nietzsche kdysi napsal: „Kdo má dobrý důvod vylhat se z reality? Ten, komu realita přináší smutek, a přitom sám svým lhaním trpí.“ S Nietzschem můžeme souhlasit: lhaní je psychická obrana před vlastními problémy, které v člověku vyvolávají stud. Stud má své psychologické i fyziologické průvodní jevy: sklopené oči, červenání, stažení svalstva, sklonění hlavy. Tyto projevy způsobuje parasympatikus, který je součástí autonomního nervového systému. Mezi psychologické faktory patří hlavně pocit, že se snižuje naše hodnota a že zasluhujeme odsouzení. Zážitek studu dají dítěti prvně pocítit rodiče. Dítě nemá ze začátku žádný pojem o tom, že „dělá něco špatně“.

LEŽ JE OBRANA PŘED STUDEM

Určité množství studu je ve vývoji dítěte nenahraditelné. Zdravý kojenec se při objevování okolního světa po hlavě vrhá do nebezpečných a neodhadnutelných situací. Nekompromisní rodičovské „ne“, přerušení očního nebo tělesného kontaktu s rodičem - to vše je pak pro dítě důležitou pomocí. Některé děti však stud prožívají příliš často. Například proto, že mají sníženou schopnost zvládání učiva na určitém typu školy nebo jsou velmi citlivé, případně jsou vychovávány v nekompromisním stylu výchovy. Učí se, že svět dospělých je světem, kde je potřeba se stydět. Mají pak dvě možnosti. Buď být dokonale hodné děti - spolupracující a poslušné, které ale zcela potlačují svou přirozenost, nebo následovat své impulzy. Následování vlastních impulzů je problematické, protože při něm zažívají stud a vinu. Tato varianta z hlediska výskytu poruch chování se týká především dětí s poruchou pozornosti s hyperaktivitou (ADHD), pro které je typické, že rychleji jednají než přemýšlejí o možném dopadu svého skutku. Lži jako „nic jsem neudělal, jsem nevinný“ jsou pak přirozenou obranou.

Stud obecně souvisí s nízkým sebehodnocením. Lhaní je cestou, jak to kompenzovat: „Jsem větší, lepší, šikovnější, chytřejší, schopnější, než si myslíte, že jsem“. Lhaní je jakousi automatickou obranou před studem a ten vždy znamená strach ze ztráty kontaktu.

CO DĚLAT PROTO, ABY DÍTĚ NELHALO?

Pokud se rodiče a učitelé soustředí pouze na to, aby odhalili a potrestali lhaní dítěte, nelze počítat s tím, že by jejich snaha byla garantována stoprocentním úspěchem. Naopak se může stát, že v centru jejich „péče“ se ocitne opakovaně dlouhodobě ulhané dítě. Pokud se ale budou zajímat o jeho emocionální prožívání a rozvoj, budou se zabývat podkladem oněch lží, co k nim dítě vedlo, se snahou příčinu minimalizovat či zcela odstranit, pak mohou takové chování zcela zastavit.

Dítě musí ze strany dospělých cítit, že je milováno, i když zažívá stud. Pokud tento moment dítě neprožívá a nepociťuje nebo si není láskou blízkých dospělých jisté, selhávají všechny tresty i odměny. Ty se totiž zaměřují jen na změnu chování, nikoli na stud, který je kořenem lhaní. Ve skutečnosti se tak pocity studu jen zesílí. Hlavní důraz je kladen na účast rodiče či učitele, v tom případě se správná technika odstraňující lhaní podle potřeb dítěte dostaví sama od sebe.

U vedení dítěte s tendencemi ke lhaní je třeba si uvědomit, že lhavé chování není příčinou, jen symptomem. Snažit se ho změnit je jako chtít po dítěti se zlomenou nohou při tělesné výchově přeskočit kozu. Náš požadavek prostě nesplní, nebude toho schopno.

Takže rodiče ani u svého „lhavého“ potomka nemění stávající chování, ani ho neučí chování novému. Mění ale vztah, posilují v dítěti vědomí, že nikdy nepřijde o jejich láskyplný kontakt, který je tak potřebný pro jeho další rozvoj. V takovém prostředí se dítě nepotřebuje bránit realitě lhaním, protože z žádné strany nepociťuje ohrožující nebezpečí.