Nechceme žádného nového tátu!

Ještě pět let po rozvodu rodičů je pro děti důležitější jejich vlastní, biologický otec, který od rodiny odešel, než nový matčin partner. Situace „druhých“ tatínků (vzácněji i maminek) je složitá – chtějí-li být dětmi přijati, musí zlehka našlapovat, potlačit své ego a obrnit se značnou trpělivostí.

Nový tatínek, starý tatínek. Nadstandardní počet babiček. Nečekaně získaní poloviční sourozenci. Vysoká rozvodovost staví naše děti do situací, na které rozhodně nejsou připravené. A neumíme si s nimi příliš dobře poradit ani my – na zvládnutí složitých vztahů s bývalým i novým partnerem a jejich příbuznými neexistují zažité společenské normy. Není o co se opřít, každá rozpadlá i nově vznikající rodina je unikátním systémem, ve kterém je zapotřebí budovat od základu všechny vztahy, zvyky i pravidla. Včetně oslovení a neutrální, přirozeně používané terminologie. Máme snad k dispozici něco vhodnějšího než pejorativně zabarvený výraz „nevlastní táta“, „nevlastní dítě“, evokující představu něčeho nepravého, nežádoucího, zkrátka horšího? A co by teprve měla říkat taková „macecha“!

Táta mě opustil…

V České republice se každoročně rozejde přes 31 tisíc párů, což je přibližně každé druhé manželství. Pokud někdo z rozvedených partnerů uzavře manželství nové, čelí tento svazek (podobně jako v jiných zemích západní Evropy i v USA) dvojnásobnému riziku rozpadu než „prvorodina“. S každým dalším sňatkem se riziko rozvodu ještě dále zvyšuje. Skutečnost, že si jeden nebo oba partneři přivedou do nového vztahu dítě z předchozího manželství, je přitom podle statistik nepříznivým faktorem.

To, že je rozvod v našich podmínkách vnímán téměř jako norma, ještě zdaleka neznamená, že se pro zúčastněné strany stává snazším. Vždy jde o vysoce zátěžovou situaci, a to nejen pro opouštěného partnera, ale i pro toho, který si rozvod přeje. Nejzranitelnějším článkem je pochopitelně dítě. Při vzpomínkách na dětství považuje většina dospělých, kteří rozvod rodičů prožili, toto období za nejbolestivější ve svém životě. Přesně si pamatují, kdy a za jakých okolností se osudovou zprávu dozvěděli. I když má rodičovské soužití daleko k dokonalosti a nechybí v něm hádky, napětí a nespokojenost, děti si v naprosté většině případů rozvod nepřejí, nevítají ho ani v něm nenacházejí úlevu, jako je tomu u dospělých. Výjimkou jsou pouze případy, kdy se děti dlouhodobě stávají svědky či oběťmi zneužívání nebo fyzického násilí.

Hodnotíme-li psychický dopad rozchodu rodičů na dítě, musíme odlišit reakci krátkodobou a dlouhodobou (déle než dva roky po rozvodu). Krátkodobé reakce jsou zřetelnější. Zhoršení ve škole, „zlobení“, psychosomatická onemocnění, u předškolních dětí regresivní projevy. Dlouhodobé dopady jsou skrytější a zrádnější. Mnohé děti trápí pocity viny („Táta od nás odešel, protože jsem nechtěl jít do postele a odmlouval.“), úzkost z budoucnosti („Co když odejde i máma? Už se to přece jednou stalo.“) a starost o ztraceného rodiče a stesk po něm („Jak to táta sám zvládne? Vždyť si ani neumí nic uvařit…“). Některé děti nikdy rozvod vnitřně nepřijaly a po řadu let si uchovávají tajnou naději, že se rodiče přece jen jednou usmíří.

To všechno jsou okolnosti, které značně zkomplikují situaci, najde-li si osamělá matka či otec nového partnera. Jeho přijetí je pro dítě mimořádně obtížný úkol – tím horší, čím dramatičtější jsou vztahy mezi bývalými manželi.

…ale stejně ho mám rád

Výzkumy potvrdily, že nejhůře přijímají nového partnera děti mezi devátým a dvanáctým rokem. Je to vývojové období, kdy dokončují formování svých genderových rolí, současně si ale vytvářejí i model svého budoucího životního partnera – za normálních okolností je jim předlohou otec či matka. Kupodivu, kritickým obdobím není v tomto ohledu puberta. Díky rozvíjející se introspekci (schopnosti sledovat své duševní děje a podle toho odhadovat pocity jiných lidí) se dospívající dokážou lépe vžít do situace rodiče a jeho nového partnera, takže přijímají změněný stav vyrovnaněji.

Zkušenosti z poraden dokazují, že překonání porozvodových traumat a adaptace dětí na novou situaci do značné míry závisí na vzájemné slušnosti bývalých manželů, na tom, zda se dokážou obejít bez očerňování a popouzení. Pokud má dítě pocit, že se musí postavit na stranu jednoho nebo druhého rodiče, dostává se do těžko řešitelného konfliktu loajality. Rodič dítěti (a tím v důsledku i sám sobě) velmi pomůže, pokud mu přímo a výslovně dovolí, aby se zajímalo o oba rodiče současně a milovalo je. „Předškolní i školní dítě má silnou potřebu identifikace se svými rodiči,“ píšou Zdeněk Matějček a Zdeněk Dytrych v knize Nevlastní rodiče a nevlastní děti. „Má přirozenou touhu být stejně silný, schopný, obratný jako jeho otec a něžný, milující jako je matka. Jakákoli devalvace osoby jednoho z rodičů ze strany druhého ohrožuje naplnění základních psychologických potřeb dítěte.“

O rozvedeném rodiči zkrátka jen dobře (dokonce i v případě, že se o něm objektivně mnoho dobrého říct nedá). Pro uchazeče o volné místo po boku opuštěné maminky to platí dvojnásob.

Nový táta, nebo rival?

Opozice dítěte vůči novému člověku objevujícímu se v rodině má několik příčin. Tou základní je nechuť postoupit „vetřelci“ místo, které v mysli dítěte nikdy nepřestalo patřit vlastnímu rodiči. Bojí se, že přijetím nového partnera svého rodiče zradí. Druhým problémem bývá strach, že kvůli novému partnerovi přijde i o toho rodiče, který mu zbyl. Jednu ztrátu již zažilo, proto je k možnosti dalšího ohrožení – byť existujícího jen v jeho představách – velmi citlivé a reaguje na ni prudce. „Vetřelec“ také narušuje těsné spojenectví, které se velmi často mezi dítětem a rodičem vytváří. V některých rodinách dochází po odchodu jednoho rodiče k tzv. parentifikaci dítěte, které přebírá tolik povinností a nepřiměřené zodpovědnosti, až se stává spíše „malým dospělým“ a role rodič/dítě se do jisté míry převrací. A nejde jen o vedení domácnosti, starost o mladší sourozence apod., ale především o uspokojování citových potřeb osamělého rodiče. Syn ve školním věku se tak stává mamince náhradním partnerem, který jí dává pocit opory a bezpečí a také za ni v mnoha věcech rozhoduje. Z dcery si matka často udělá kamarádku a důvěrnici, s níž probírá svoje starosti i citové bouře, a očekává pochopení a sdílení. Tyto předčasně dospělé děti jsou velmi často se svojí rolí srozuměné a docela se jim líbí. Komu by nelichotilo, když se s ním jedná jako s rovnocenným partnerem, když se na něj spoléhá? Zkusme si ale představit, co se stane, když se najednou objeví sok nebo sokyně – nový partner, který se snaží zcela přirozeně zaujmout místo, o kterém se domnívá, že je prázdné. Mohlo by se zdát, že dítě přijme s úlevou objevení někoho, kdo je břemene zodpovědností zbaví; opak je ale pravdou, parentifikované dítě se cítí a chová jako žárlivý manžel. Já už ti nestačím? Zvládneme to přece sami, nikoho dalšího nepotřebujeme! A tento svůj odmítavý postoj dokáže dát dítě najevo tisícem způsobů od drobných zlomyslností až po otevřenou válku. „Nemůžeš mi podepsat žákovskou, to může jen moje opravdová máma!“ „Ty nejsi můj táta, tebe poslouchat nebudu!“

Nespěchat a „netlačit na pilu“

Jedna z nejčastějších chyb, které se rodiče dopouštějí, je ta, že uvedení své nové známosti do rodiny příliš uspěchají. Stává se to nejčastěji v případě, že byl mimomanželský vztah jednou z příčin nebo alespoň katalyzátorem rozpadu manželství. I když tomu tak ale nebylo a nový muž či žena jsou v tom „nevinně“, bude si je dítě dávat s rozvodem do souvislosti. Jejich oblibě to přirozeně příliš neprospěje.

Někteří autoři uvádějí jako minimální dobu potřebnou pro adaptaci dítěte na porozvodovou situaci 4–6 měsíců, jiní dva roky. V běžně užívaném testu „kresba rodiny“ děti často zpodobňují svého vlastního otce, i když s nimi už celé roky nežije. Je-li „strejda“ na obrázku přítomen, je jeho figura umístěna kdesi stranou, dál od rodiny. V testu „začarovaná rodina“ bývá „strejda“ často zobrazen jako myš, mravenec, malý ptáček nebo jiný bezvýznamný živočich, zatímco dominantní úlohu (slon, lev, jelen) zastává matka, případně samo dítě.

Je-li nový vztah teprve v začátcích, není nutné s jeho představením dítěti zbytečně pospíchat (zvláště je-li už několikátý). Jak se postupně rozvíjí, přítel či přítelkyně se může začít nenásilně zapojovat do rodinných akcí a společných aktivit. I přesto bude k přijetí nového člověka dítětem pravděpodobně zapotřebí mnohem víc času, než dospělí očekávají. Rodič, který po traumatech rozvodu našel v novém vztahu znovu radost ze života, často poněkud nerealisticky věří, že dítě s ním bude jeho štěstí sdílet, a mívá tendenci vývoj soužití urychlovat. Před tím ale odborníci důrazně varují. Nelze podcenit ani fakt, že nedůvěřivě kritický dětský pohled někdy vidí „vetřelce“ ostřeji a přesněji než růžovými brýlemi zakryté oči zamilovaného rodiče.

Hned při prvním seznámení je třeba dát jasně najevo, jak mají děti nového člověka oslovovat. Bude to „strejda Michal“ nebo „pan Procházka“? „Tento požadavek matky až příliš často podceňují, partner se stydí něco svého uplatňovat a oba nechávají věcem tak zvaně volný průběh,“ píše Matějček a Dytrych. „Ve skutečnosti to však vnáší do vzájemných vztahů mnoho nejistoty, neboť nevědět, jak někoho oslovit, znamená v případě úzkostnějších dětí neoslovovat ho vůbec a komunikaci se vyhýbat. To je provázeno nepříjemnými pocity, které jsou tak spojeny s osobou návštěvníka. Výsledkem je, že dítě se ho straní a podvědomě (ba někdy i vědomě a nahlas) si přeje, ‚aby tady nebyl‘.“ Oslovení „tatínku“, či dokonce „maminko“ je zcela zvláštní případ a jeho necitlivé vymáhání může mít na rodící se vztahy účinek plastické trhaviny…

Stejně jako v oslovování i v chování je namístě uměřenost a trpělivost. Očividná snaha se zalíbit, podbízení a příliš drahé dárky vyvolají v dětech spíš nedůvěru, stejně jako ohromování atraktivním povoláním či exotickými cestami. Lepší je nezištná samozřejmá pomoc, jako je spravení kola či počítače. Jen ať dítě objeví samo, co „strejda“ všechno dovede! Záporné body získá nově příchozí za předčasnou snahu vychovávat a rázně měnit zavedené pořádky (i kdyby to bylo sebevíc zapotřebí).

Přítelkyně mužů, kteří mají děti ve své péči, tedy potenciální „macechy“, se ocitají v situaci zřejmě vůbec nejobtížnější. Je to většinou žena, kdo stanovuje pravidla chodu domácnosti; nová partnerka bude chtít dělat věci po svém, a dostane se tak do sporu se staršími dětmi (zejména dívkami) nebo s pořádky nepřítomné matky („Maminka to dělala jinak!“).

Maminka se chová divně!

Jak by ne – je zamilovaná. Po možná i delší dobu trvajícím období osamělosti a sexuální abstinence je náhlý příliv emocí těžké utajit. Zdaleka nemusí jít jen o okamžiky, kdy se děti nechtěně stanou svědky intimních chvilek. Příliš hlasitý smích, nezvyklé líčení nebo oblékání, náznaky a zámlky v řeči, nepochopitelné narážky, doteky a pohledy… Neobvyklé chování důvěrně známého člověka může u menších dětí vzbuzovat nejistotu, úzkost až odpor, zvláště když se je rodič snaží nějak zakamuflovat. Když se pak takhle „divně“ chová i cizí člověk vůči rodiči, všechny negativní pocity se zpravidla obrátí proti němu.

Ani starší děti ale nemusí vnímat situaci s příliš velkým pochopením. I představa sexuality vlastních rodičů je pro děti obtížně přijatelná, natož jde-li o maminku/tatínka a cizího člověka. „Líbali se na ulici. Nechutné!“

Potíže, jaké dítě má se sexuálními projevy v rodině, bývá dost často obtížné odhalit. Mnozí dospělí si nejsou změn ve svém chování vůbec vědomi, děti tyto zážitky potlačují a nemluví o nich. Následkem mohou být neurotické projevy dítěte, nadměrné upnutí na rodiče, jejich „hlídání“ a kontrolování, ale i zdánlivě bezdůvodné provokace a projevy nepřátelství vůči novému partnerovi. Odborníci se v podobných případech setkávají i se zjitřenou sexuální fantazií, předčasným zájmem o pornografii apod.

Pomoc v takových případech patří do rukou rodinných poradců a terapeutů. Co se týče projevů vzájemné přízně mezi dospělými – intimity patří do soukromí, jinak se ale není třeba za ně stydět, pokud jsou upřímné. Stačí, když budou děti vědět, že je takové chování způsobeno tím, co dospělí cítí. Že se mají rádi a mají samozřejmě rádi i je, své děti.