Re: Z bláta do louže

No, určitě hodně lze vyčíst z běžného chování partnera k ostatním lidem, nejen k vyvolené, vztahy v jeho rodině, modely, vzorce chování. Není to všechno a není to spolehlivé, ale mnoho z to jablko od stromu má v sobě. Hodně se dá vyčíst.
Nicméně - jak se stane - stane se. Co znám případy já, tak když on ji ukecal - někdy trýzní on ji, někdy ona jeho i děti... Zpravidla ale někdo tu nevyrovnanost viděl - její rodiče, jejich kamarádi, někde byla křeč, ne to hezké rozkvitnutí v lásce.
Ono to hlavně ale není o tom, že se jednoho dne probudíš a zjistíš "ha, peklo". Jednou je ten druhý hrubší, řekneš si, hm, blbý den, tamto je maličkost, on se dá přejít, tamhleto nestojí za řeč... Zvykneš si na ten ústrk, na tamten útisk, ono omezení... A tím, že to přichází plíživě je to jako kapka, druhá, o nic nejde, takhle můžeš být venku celý den a může svítit slunce. Jenže se může přidat další kapka a další, pak houšť, ale pořád přece nemromokneš... Jen mží...
...Až pak náhle si uvědomíš, že stojíš na pořádným lijáku, a že tam teda zbytek života stát nechceš. Takže jsou dvě možnosti, zkusit to řešit - musí to být dost radikálně, utiskovaná se často nevzmáhá, nebo utéct - někdy může být lepší, jindy zase prostě ta druhá varianta, když první nepomohla.
Problém tady je, že - pokud se bavíme o ženách, ale bude to obdobně i naopak - mají pocit, že za to tak nějak můžou samy - což někdy je taky pravda - neohradily se včas, nebo naopak postrádají velkorysost, toleranci, smysl pro domluvu, nedá se s nimi moc být, možná kdyby byly laskavější... Pak řeší, že to byl úlet, bylo to přechodné, manželovi ujely nervy, měl toho moc v práci... Jeho "útok" nebylo nic velkého, vážného...
Teprve až si uvědomí, že stojí v lijáku, tak si uvědomí, že už tehdy dávno začaly padat ty první kapky, že vlastně už tehdy... Ale skutečně to, co se dělo tehdy bylo nic, které samo o sobě znamenalo pramálo. Společný jmenovat já vidím v tom, že se dotyčné/í včas neohradí, že něco už není ok. Ale musí mít smysl pro míru a pro proporci, ne že je vše po jejich. Ale jakmile mi někdo šlape po úctě, tak se jako člověk ohradit musím - buď si to uvědomí, nebo jdu pryč. Jinak to končí psychickým týraním nebo domácím násilím - ve formě, která je nevýrazná, skrytá, kdo do toho nevidí, fakt netuší, nikdo nikoho nebije, a přesto krutě ubližuje na duchu i na těle jen stanovováním drobných omezení k dobrým účelům... A tady se daleko hůře určuje ta hranice - ostatně je dost těch, kterým manžel může dát pár facek, nakopat je, napadnout před dítětem, a jim to nepřijde dostatečně v nepořádku... Tam je to jasné, mnozí jí to řeknou, málokterá něco udělá. Ta drobná ale vytrvalá a postupně se zvyšující se šikana je fakt těžko vidět, a protože je to postupně, není žádný skok ze dne na den, kdy by to bylo horší, není žádný skok, kdy by sis řekla "ha, ale teď už vážně dost". Ne. Oběť si říká "vždyť teď to nebylo skoro o nic horší než minule...." Jenže mezi prvním a posledním už ten rozdíl je dost značný.