O stýskání

Občas slýchám smutné příběhy dětí, které z různých důvodů nemohou jet do školy v přírodě. Třeba proto, že na to rodina nemá, nebo proto, že musejí držet bezlepkovou dietu.

Všichni je litují, mnozí nabízejí pomoc. U nás doma jim trochu závidíme. „Nemusej do školy v přírodě? Ty se maj!“

Začalo to už u mě. Do školy v přírodě jsme na prvním stupni základní školy vyjeli v padesátých letech jen jednou, zato na celý měsíc.

Hrozně jsem se těšila, ale pak se mi hrozně stýskalo, což jsem ovšem nepřiznala, protože stesk byl považován za něco nepatřičného až trapného. Plakala jen jedna spolužačka, která za to byla hlasitě plísněna a zesměšňována.

Stesk jsem nepřiznala ani zpětně, ale když mi maminka asi za půl roku radostně oznámila, že pro mne sehnala na dva podzimní měsíce ozdravovnu v šumavských hvozdech, kde prý konečně trochu ztloustnu a zčervenají mi tváře, zásadně jsem se vzepřela s nedětskou výmluvou, že bych pak těžko doháněla učení.

I moje děti jely do školy v přírodě s nadšením pouze poprvé, ostatně stejně jako teď vnoučata. Ta mají ale smůlu. Jejich škola je posílá na desetidenní pobyty do přírody dokonce dvakrát ročně. „Už nikdy tam nepojedu,“ oznamují po návratu. Jenže co s nimi, když se v jejich třídě neučí?

Občas přemýšlím, proč se ta socialistická instituce škol v přírodě tak drží a proč v jejím rámci jezdí na venkov nejen děti z měst, ale často i z venkova. Žáci od Rokycan putují na Vysočinu, žáci z Vysočiny zase třeba do Beskyd.

Odpovědí by mohly být termíny těch pobytů. Většinou začínají nějakou dobu před začátkem nebo po konci rekreační sezóny, čímž ji de facto po ekonomické stránce prodlužují.

Ne, nechci říct, že je to úplně špatně nebo že učitelé, kteří se se třídou vydají v dubnu nebo v říjnu do hor, z toho mají nějaké výhody. Ve skutečnosti bych jim je dokonce přála, protože nést ve dne v noci zodpovědnost za dvacet dětí musí být strašně náročné. Jenomže právě v tom je, myslím, ten problém. Když máte na starosti dvě tři děti, můžete jim poskytnout určitou volnost. Když je jich dvacet, nezbývá, než je permanentně držet, ne-li ve dvojstupu, tedy aspoň v chumlu, přičemž musejí dělat všichni totéž.

Přidejte k tomu stýskání po mamince a možná taky začnete pochybovat, zda je škola v přírodě pro malé děti takové dobrodiní, jak se všeobecně říká.