Zastavil se ve škole čas?

Byl jsem na dni otevřených dveří školy, kterou navštěvuje můj syn. Když jsem tam byl vloni, viděl jsem nacvičený program, děti říkaly básničky, odpovídaly na otázky, hádaly hádanky atp. Bylo to vcelku milé, ale o tom, jak jsou děti v dnešní škole vzdělávány, jsem se dozvěděl jen málo.

Letošní pozvánka na den otevřených dveří slibovala „běžnou výuku“, což oceňuju. Šel jsem se podívat na konec matematiky a na hodinu českého jazyka. Rodičů tam bylo pár (babičky nepočítám), možná chodili později.

Návštěva školy přitom stojí za to: škola je místo, kde můj syn tráví čtyři až pět hodin pět dní v týdnu, škola je pro něj nová autorita, která na něj klade nemalé nároky, a to zdaleka nejen vzdělávací, a škola také reprezentuje, co to vlastně „vzdělání“ je. Dost důvodů na to, zajímat se.

Přiznám se, že moje pocity jsou trochu smíšené. Entuziastická učitelka, třída, ve které je pár lavic pro jednotlivce, pár pro dvojice, za třídou vybavená herna, kam mohou děti chodit o přestávce. Na katedře stál monitor obrácený směrem k žákům. Prostředí třídy je příjemné, nese prvky kreativního pojetí, rozhodně ne velká vazební cela s chorobně žlutým osvětlením, na kterou jsem byl zvyklý ve své základní škole já.

Když jsem se ale podíval na tabuli, jako bych se alespoň pomyslně vrátil do tehdy čerstvě otevřené betonové novostavby, s šatnami v podobě drátěných klecí, se všudypřítomným linoleem a červenou řepou třikrát do týdne. Na tabuli byla napsána ta stejná Božena Němcová, ten stejný František Hrubín a nakonec i ten stejný Václav Čtvrtek.

Proč stále ta Němcová?

Hodina českého jazyka byla, krom mluvnické části, věnována knihám a autorům píšícím pro dětského čtenáře. Žák-čtenář, aspoň jak to chápu já, je uváděn do světa literatury, aby s ní navázal svůj prvotní vztah. A ten svět, do kterého bylo dítě zasvěcováno, byl v podstatě totožný s tím, do nějž jsem se dostával já sám. Jenže to už je téměř třicet let… Za tu dobu se ale tento svět, troufnu si říct, diametrálně změnil. Zmizely oficiální doktríny, nastoupila éra komunikačních a informačních technologií, která natrvalo proměnila společnost i to, jak prožíváme všední den, volný čas. Mění se (očividně) vztah k dříve nedotknutelným institucím, jako je škola, mění se role vzdělání i jeho formální hodnota. Mění se vztah k textu jako médiu, a to zejména tlakem ostatních médií. Mění se textové obsahy, jsou předávány v nových formách, mění se jazyk literární i komunikační. Tohle je svět, ve kterém dnes vyrůstají malé děti a který, při vší úctě ke škole, má daleko větší vliv na jejich život nejen v současnosti, ale hlavně do budoucna. No a když děti přijdou do školy, čeká na ně ta stejná Božena Němcová jako před třiceti a šedesáti lety.

Co děti skutečně čtou

Zajímavé je srovnání toho, co děti čtou a o čem se učí, že „mají“ číst. Každý si měl do školy přinést knihu, kterou má rád, aby ji krátce představil ostatním. Němcová tam nebyla ani jedna, zato jsem viděl Harryho Pottera, několik komiksů a pak vesměs pelmel různých knižních variací na zasloužilé pohádky z produkce masových nakladatelství. Mezi „klasiku“ by se snad dala počítat jen Čapkova Dášeňka a Sekorova Kronika města Kocourkova (pro pořádek, Sekora byl na tabuli taky a za ten Kocourkov si to zaslouží). Můj syn donesl komiksový sešit s krátkými stripy kocoura Garfielda. Před pár týdny měl prázdniny a za den přelouskal sešit o několika desítkách stran, na jeho současnou rychlost čtení vcelku slušný výkon. Kdo zná komiksovou podobu Garfielda, ví, že poskytuje nezaměnitelnou formu humoru, a byť se jedná o komiks, také zajímavý jazyk.

Entuziastická paní učitelka je navíc i osvícená, takže dětem tuto literaturu „schvaluje“. Podle toho, že měla potřebu to rodičům vysvětlovat, je však patrné, že to není běžná norma. Božena Němcová ale běžná norma je.

Aby bylo jasno, Božena Němcová ani žádný další uvedený autor mi nevadí, z hlediska kulturní kontinuity je zcela v pořádku, když je škola dětem zprostředkuje. Mohu ale tvrdit s velkou jistotou, že Němcová ani Hrubín nebudou pro děti těmi pravými průvodci literaturou současnosti. Já jsem je před třiceti lety nečetl, ačkoliv v životě čtu hodně a rád. Chtělo by to ty hodiny, které se někde ve škole zastavily, zase natáhnout.

Autor je šéfredaktor Učitelského zpravodaje