Moje zkoušenost s výukou literatury

Už je to skoro rok, co jsem odmaturovala, mimo jiné i z českého jazyka a literatury, navíc můj obor na vysoké škole se literaturou v docela velké míře zaobírá.

Problém nevidím v tom, že se učí o Němcové, Erbenovi, Wolkerovi atp. Problém vidím v tom, že to učení zahrnuje (nebo alespoň v mé době to zahrnovalo - s novými ŠVP to nejspíš bude jinak) akorát výcuc literátova živtopisu a telefonní seznam děl. V hodinách literatury na střední jsme snad nikdy nic nečetli, jen jednou nám v kvintě zadala učitelka nějaké báje a pověsti a následný test byl ve stylu "Napiště hlavní hrdiny a té a té povídky a přiřaďte těmto postavám jejich životní partnery", což bych chápala možná jako úkol na úrovni základky, protože by toho žák ZŠ byl schopen a nebyly by k tomu potřeba žádné další znalosti. Potom zaklepala na dveře státní maturita, my jsme dostali seznam a učitelka přinesla do hodiny Havlovy Antikódy, které jsme měli zanalyzovat :D (Mimochodem, moje oblíbená sbírka...)

Na vysoké (studuji ve Velké Británii, takže nejspíš oproti ČR docela rozdíl) jsme za celý trimestr probrali jen tři knihy a veškeré hodnocení se týkalo právě jen těch tří knih (respektive dvou, u poslední eseje jsme si mohli vybrat, na kterou z posledních dvou se zaměříme), nicméně jsme si je museli přečíst, abychom byli schopni odpovědět na záludné otázky v esejích typu "Existuje v povídce XYZ sociální izolace u postav AB a CD?" nebo "Existuje v povídce XYZ rozpor mezi jazykem hlavních hrdinů a jazykem vypravěče?" Člověk se díky tomu naučil číst s porozuměním a zlepšil si jazyk (literatura byla ve španělštině). Myslím, že tohle by se mělo v českém kurikulu objevit.