Svatba jenom papír?!

Byla to láska jako trám, mně bylo 21, jemu 28 - v péči měl svou tehdy čtyřletou dceru a mně velmi imponovalo, jak se o ni umí postarat... Po měsíci vztahu jsem se k němu nastěhovala a vše bylo prostě báječné...

Nebudu tu popisovat celých více jak 8 let společného soužití a omezím se na poslední rok, kdy se nám narodil syn.

Miminko jsem chtěla už delší dobu, přítel sice tou myšlenkou nebyl vyloženě nadšený, ale přisuzovala jsem to pouze jeho zkušenostem z prvního nevydařeného manželství, ze kterého měl právě již zmiňovanou dcerku.

Proto jsem se ani nedivila, že se nežene do svatby, ačkoliv jsme spolu byli již řadu let a jistě věděl, že se jeho první ženě náturou nepodobám. Nicméně nejsem člověk, který by si něco za každou cenu nutil a tak to přece ani nemá být. A navíc:

JE TO JEN PAPÍR! a ten přece nepotřebujeme

Když jsem byla těhotná, rozhodli jsme se pro koupi bytu - vybrali jsme byt, který se nám moc líbil a prostorově odpovídal právě větší rodině. Navíc - přece nezůstaneme u jednoho potomka a i když by to byly dohromady 3 děti, tak co?! Velkou rodinu jsem si vždycky moc přála!

Začala jsem právě pátý měsíc těhotenství, když jsme si byt převzali, a začala rekonstrukce. I já se na pracech podílela, seč jsem mohla a stav dovolil, a že tedy dovolil. Ještě jsem zapomněla podotknout, že tou dobou mě můj přítel požádal o ruku, ale přeci jen se teď všechno točilo především kolem rekontrukce bytu, těhotenství a tak vůbec... svatba počká.

V září 2008 se mi narodil krásný syn - tatínek na něj byl právem hrdý a rychle dokončoval rekontrukci bytu, kde chyběly prakticky jen poslední úpravy. Já každý den vyrazila s kočárkem na tříkilometrovou procházku, abych mohla v bytě průběžně uklízet, mezi tím kojit a doma pak obstarávat starou domácnost a ještě balit a připravovat se na stěhování.

Když byl synovi měsíc, tak to přišlo - den D - akce kulový blesk.

Přesun byl vcelku nekomplikovaný a my se zabydlovali v novém bytě. Bylo to náročné období, ale všechna ta dřina stála za to.

Mateřskou jsem si moc užívala, synek nám doslova rostl před očima, až oslavil první narozeniny. Byl to báječný den plný gratulantů, dárečků a pohody.

Pohoda netrvala dlouho, protože už měsíc po jeho prvních narozeninách jsem zjistila, že se nám tatínek zamiloval. A to tak, že prakticky ze dne na den odešel. Zhruba měsíc jsem bydlela se synem u rodičů a byla to taková fáze strachu, bolu, nespaní a obav z toho, co bude dál?! Dá nám tatínek přednost před svou novou láskou, nebo nedá?! Chvíli to vypadalo tak a chvíli zase tak... všechno bych mu odpustila, byla jsem zaslepená a nedokázala pochopit, co se nám to stalo?!

Po měsíci jsem se vrátila do našeho společného bytu, protože všechny sliby a řeči vzaly za své a já věděla, že něco udělat musím. Že když nic jiného, tak syn má v bytě svoje zázemí a je mu tam mnohem líp. Rodiče jsou hodní, ale bytové podmínky prostě pro ročního caparta nebyly vůbec vyhovující.

Přítel samozřejmě z bytu odešel a měsíc po našem rozchodu se oženil se svou novou přítelkyní. V té době to začalo... člověk, se kterým jsem bezmála 9 let žila a kterého jsem znala ve všech jeho náladách, rozpoloženích a stavech se najednou změnil k nepoznání.

Těsně před jeho svatbou mi volal, že chce, abych mu náš byt uvolnila na víkend, že tam potřebuje oslavit svůj den s manželkou a že pokud na ten víkend neodejdu, tak mi vypne elektriku, vodu - všechno. A že se rozhodně postará o to, abych tam nebyla. Tím jsem se tedy zastrašit nedala, jen jsem ve svém rozpoložení - nebojím se říct stále ještě bolu, nemohla pochopit, kde se to v něm bere?! Nikdy dřív se takhle zle a neohleduplně nechoval?!

Netrvalo dlouho a přišel mi dopis od jeho právního zástupce. Dopis byl na 4 stránky a byl plný výhružel a paragrafů. Nejvíce mě zasáhl asi odstavec o tom, že otci bráním ve styku s dítětem a že pokud s tím nezpřestanu, tak si zařídí předběžné soudní opatření a budou mi syna zabavovat exekučně. Sama jsem příteli několikrát volala, psala... jestli si nechce malého na pár hodin vzít, že i jemu se stýská, a nikdy to s ním ani nehlo. A najednou se dočítám tohle?! Pamatuji si to jako včera - sesunula jsem se pod kuchyňskou linku, o kterou jsem byla opřená, a tři hodiny jsem vzlykala na podlaze, neschopná ničeho. Cítila jsem neuvěřitelnou prázdnotu a bol, všechno, co jsem si kdy vysnila, celá moje krásná rodina, všechno bylo pryč!

Od té doby přijel asi 2x týdně a protože měl od bytu samozřejmě klíče (byl přeci jen spolumajitel), tak bez jakéhokoliv upozornění chodil dovnitř a to, co vyváděl, to jsem opravdu nebyla schopná chápat. Já v něm pořád ještě viděla toho milujícího tátu a snad i partnera - kam zmizel, co se to stalo?? Prostě jsem tomu vůbec nerozuměla.

Křičel na mě, vyhrožoval mi, prohledával mi věci... do bytu chodil i v době, kdy věděl, že nejsem doma a hledal, kde co mám, jestli si tam někoho nevodím a podobně - a samozřejmě si vzal i pár věcí, na kterých jsme byli domluveni, že zůstanou mně.

Zhruba po dvou až třech měsících jsem se snažila celou situaci značně řešit. Přeci jen největší emoce opadly a člověk už byl jakžtakž schopen uvažovat chladnější hlavou. Uvědomovala jsem si, že platí celou hypotéku a já "jen" náklady na bydlení. Uvědomovala jsem si také, že bych se na té hypotéce měla z poloviny podílet. Ale jak?! Jsem na mateřské. Nabízela jsem mu tedy, aby si byt nechal - že nechci vůbec žádné odstupné (ostatně jsme přeci prakticky na začátku splácení), nebo byt pronajmeme - aby se alespoň hypotéka pronájmem splácela?! A samozřejmě ho můžeme prodat - alespoň za náklady, ale nemovitosti v té době klesly a naše městečko nebylo zrovna nejvyhledávanější lokalitou.

Veškeré mé návrhy šly stranou, jediné, co jsem od něj slyšela, byly vyhrůžky. Byt prodat nechce, nechce ho ani pronajmout a nechat si ho také nechce. Tak co tedy chceš?! - Chci Tě dát k soudu, abys musela platit i soudní poplatky!

To byla jeho velmi oblíbená odpověď.

Stal se z něj opravdu neuvěřitelný hulvát a hrubián... nesčetněkrát jsem od něj slyšela, že mi rozkope palici, rozšlape držku a podobné výlevy. Od člověka, který byl otcem mého dítěte?! Se kterým jsem opravdu prožila mnoho krásného a kterého jsem milovala? Nějak jsem to pořád nemohla pochopit. Měl ale i světlé chvilky, kdy mi volal a omlouval se, kdy mi vysvětloval, že ví, že udělal chybu a že toho moc lituje a čím víc si tu chybu uvědomuje, tím víc se chová jako idiot. Musím přiznat, že jsem tomu tak nějak rozuměla a bylo mi ho chvílemi i líto. Bylo mi líto všeho, co se stalo a plácala jsem se v tom...

Uplynul rok od našeho rozchodu a já se rozhodla, že takle už to dál nejde. Našla jsem si podnájem v okresním městě, což uvítal, protože tam žil se svou ženou a měl tak synovi blíž. Já tou dobou sehnala i zájemce o byt, ale on prostě celou tu situaci odmítal řešit. Dokonce jsem byla nucena navštívit i já právničku a ta mu posílala v průběhu roku asi 3 dopisy s možným návrhem řešení celé situace. K ničemu se nikdy nevyjádřil, nic nikdy nechtěl řešit. A já stále na mateřské jsem se prostě na spoluplacení hypotéky nemohla podílet.

Když jsem se opravdu odstěhovala, došlo mu, že už mě nemůže kontrolovat. Nemůže mi jen tak vtrhnout do bytu a zjišťovat, jestli tam nemám návštěvu a vyhrožovat mi, že mi rozmlátí nábytek, jako to bylo v našem společném bytě. Začal mi opravdu vyhrožovat fyzickým napadením - že si na mě někde počká, až budu sama, aby u toho nikdo nebyl... dostala jsem opravdu reálný stach. Už jsem netušila, čeho všeho je schopný - nedokázala jsem odhadnout, kam až může zajít. Ale stále ještě jsem nechtěla nic hnát do extrémů - prostě nejsem ta povaha. Jediné, na co jsem se tedy zmohla, bylo, že jsem zašla na městský úřad na přestupkovou komisi a sepsala jsem s nimi záznam. Po půl roce proběhlo přestupkové řízení, kde samozřejmě všechno popřel - měla jsem sice jako svědka kamarádku, která byla jeho výhružkám přítomna, aniž by o ní věděl... už je to víc jak rok, co jsem byla záznam sepsat a zatím jsem nedostala žádné vyrozumění.

Když byly synovi necelé tři roky, přišel mi dopis od soudu - zažádal si o svěření syna do péče. Nevěřila jsem vlastním očím... samozřejmě argumentoval především tím, co mi na začátku našeho vztahu tak moc imponovalo a sice, že má v péči dceru z prvního manželství. Soud skončil dohodou - syna má více, než bych uvítala, ale zase se mi tato možnost jeví lepší než střídavá péče, kterou doporučovala i sociální pracovnice.

Měsíc po tomto soudu mi přišel platební rozkaz na 85 tis. - ano...podal k soudu žalobu, že sám platí hypotéku a já se jako spoludlužník nepodílím na jejím splácení. Tou dobou jsem stále ještě byla na rodičovské dovolené.

Původní sliby a dohoda byly, že byt nechce prodávat, že by ho rád nechal našemu synovi, že minimálně po dobu, kdy budu na mateřské (rodičovské), tak bude tyto náklady platit on - nevím, jeslti naštěstí..., ale tuto dohodu vykládal i před našimi bývalými sousedy.

Samozřejmě jsem k platebnímu rozkazu podala odpor a napsala tam své důvody, proč s uvednou částkou nesouhlasím a proč odpor podávám. Soud mé argumenty shledal zřejmě zajímavými a tak nařídil přípravné řízení (rok od podání žaloby o uvedenou částku). To proběhlo právě před měsícem. I na toto líčení jsem si samozřejmě vzala právničku, protože se bojím jakéhokoliv mého pochybení - chci tam mít jednoznačně oporu a tyto peníze (ač je nemám) nevidím jako vyhozené.

Možná je třeba taky říct, že jsem hned po skončení rodičovské dovolené nastoupila do práce a dle původní dohody se snažím alespoň nějakou částku svému bývalému partnerovi posílat. Není to mnoho - můžu si dovolit cca 1000,- Kč měsíčně a i tak mám problém vyjít od výplaty k výplatě. Práce ve státním sektoru přeci jen není ohodnocena tak, jak by měla. Sice dostávám každý měsíc pravidelně výživné na syna, ale když spočítám veškeré náklady na bydlení, školku, telefon (a že moc neprovolám) a pojistku, kterou máme se synem společně... dostanu se na hezkých 11 tisíc. A pokud beru 12,5 tisíc čistého + tedy výživné - není to mnoho... Jeden měsíc si mohu dovolit koupit synovi boty, druhý měsíc mu můžu koupit bundu, třetí měsíc mu zaplatím očkování... vůbec nemluvím o potřebách pro mě.

Ale to už odbíhám od tématu.

Byt se minulý týden prodal - prodal se za cenu hypotéky a zůstal nám tedy ještě stavební úvěr, který jsme použili na rekontrukci. Pro každého tedy dluh cca 200 tisíc - pro mě to znamená každý měsíc poslat bývalému příteli na účet necelé 2 tisíce - a to po dobu cca 13 let. Pokud by se mu podařilo vysoudit celou částku, která od té doby o další rok narostla, narostl by dluh o dalších cca 160 tisíc. Nemusím zdůrazňovat, že musím zaplatit daň z prodeje nemovitosti cca 15 tisíc, odhad pro finanční úřad a už vůbec nemluvím o tom, že i já budu muset zaplatit svou právní zástupkyni. Když to všechno shrnu - ani nevím jak a vzhledem k tomu, že náš svazek nebyl manželský, najednou tu mám - a ne vlastní vinou, nýbrž vlastní neuváženosti a naivností, dluh cca 400 tisíc.

Pro mě to znamená jedno - synovi nejsou ani 4 roky, chodím každý den do práce a snažím se nás zaopatřit, moje snaha ale vychází naprázdno. Momentálně vůbec nevím, co bude dál, jak to zvládnu a dá-li se to vůbec zvládnout. Co mám dělat, kde vzít peníze?

Vím, o co se otec mého syna snaží, snaží se mě dostat na kolena, abych o všechno přišla a v poslední chvíli mě připravit i o syna...nebudu mít prosředky na jeho zaopatření - v tu chvíli si podá žádost o svěření do péče ještě jednou a bude argumentovat tím, že já ho neuživím. A ano - bude mít zřejmě pravdu. On má jednou tak vysokou výplatu než já, má manželku, která vydělává také minimálně jednou tolik než já - jejich platy tedy s přehledem umožní splácení - navíc ne tak vysoké částky, kterou bych měla nakonec platit já.

Věřím, že soud mi nevyměří celou jím navrhovanou částku, a nejen věřím - já v to především doufám.

Nicméně závěr je ten, že pokud bychom byli manželé - tato situace by vůbec nemohla nastat!! Jako manželka bych byla do jisté míry chráněna a před případným rozvodem by muselo proběhnout majetkové vyrovnání. Nikdy by po mně nemohl tuto sumu vyžadovat, protože ještě před rozvodem by se byt muset vyřešit.

Dnes už vím, že to NENÍ JEN PAPÍR a prosím všechny z Vás, které toto dlouhé povídání čtete, uvědomte si jedno, chráníte tím sebe a i své děti! Nikdy, opravdu nikdy nemůžete tušit, co se v tom druhém ukrývá a čím Vás může překvapit. Já mu hodně věřila a doslova jsem věděla, že se na něj můžu spolehnout. A teď vím, že spolehnout se můžu jen na jedno - že mi nikdy nedá pokoj a na naše společné soužití budu už jen doplácet. Jediné krásné, co po tom všem zbylo, je můj syn, který je mým životem.