Re: Proč je normální být rozvedený(ná)????

Před chvilkou jsem založila diskuzi o problému synka kvůli neshodám doma.
Měla jsem fungující 24leté manželství, a nikdy by mne ani nenapadlo, že by to mohlo být jinak. Jenže když se ten druhý najednou změní a nemůžeš v něm najít ani stín toho, se kterým jsi žila celé dlouhé roky, najednou se chová jinak, nereaguje stejně ani podobně, nepustí tě "pod kůži", nesdílíte najednou to dobré i zlé, přestane ti důvěřovat a možná tě i mít rád...tak co dál?
Já půl roku čekám, že se ten "starý" manžel zase vrátí....a vlastně na něj pořád jakoby čekám. Připadá mi, že někam dojel..a je mi po něm smutno. Říkám si, že to není možné, kam se ztratila ta láska mezi námi, to soucítění, vzájemná pomoc a důvěra? byli jsme jak dvojčata, dělali jsme spolu všechno, trávili spolu doma i v práci většinu času. A nelezli si na nervy, vždycky jsme se dokázali dohodnout.
Je to pryč. A co dál?
Zatím spolu zůstáváme - kvůli dětem...ale jak to na ně působí, je vidět z mého předchozího tématu. A východisko, zdá se, není.
Manžel má jasno, viníkem všeho jsem já....no - a co dál?
děti ty neshody mezi rodiči stejně cítí, mají na to anténky. A já žila jako dítě , jak jsem taky psala, s otčímem v hodně hysterickém a napjatém vztahu v rodině. Tedy - hysterii projevoval hlavně on.
Snažila jsem se tedy odvždycky, aby v mojí nové rodině vládla pohoda, klid, láska....a fakt je, že jsem proto udělala maximum, naprosto zapřela sama sebe a žila jen pro své blízké. Asi si na to moc zvykli, zvláš´t manžel, že jsem byla vždycky doma....připravená splnit vše, co bylo třeba.
Teď jsem si chtěla ukousnout kousek času i pro svého koníčka - a z toho ty neshody vznikly. Jsem sobecká, že tedy nemyslím na děti? Nevím. Máme 4 děti, podnikání....a já už docela i věk na to, abych si konečně kousek času vyhradila i pro sebe - nejmladšímu je už 8 let.
No a te%d - babo ra´d.....