Re: Proč je normální být rozvedený(ná)?

Mončo, ale já Tě neodsuzuju, jen říkám, že být rozvedený je pro mě podezřelé (a podezřelý ještě neznamená viník). Také bych nedrbala stylem "to je ta ROZVEDENÁ", kdyby se mé děti někdy kvůli tomu někomu posmívaly, okřikla bych je, ALE k rozvedenému člověku bych přistupovala o stupeň opatrněji než k nerozvedenému. (A ještě opatrněji bych přistupovala k tomu, který rozvedený není, ale nemá pro partnera/partnerku dobrého slova, hnusně o něm/ní mluví v jeho/její nepřítomnosti, takových lidí si nemohu vážit). Nevím, zda by to dotyčný poznal, asi bych se to snažila nedávat najevo. Asi tak, jako když se o někom dovíte, že byl ve vězení a ještě nevíte proč. Mohl tam být pro vraždu, ale také pro autonehodu z nedbalosti. V tom druhém případě to může být dokonale slušný člověk, který měl prostě velkou smůlu, ale NEŽ TO ZJISTÍM, tak budu taky opatrnější.

Chápu a uznávám, že v některých případech je rozvod jediné možné, respektive objektivně nejméně špatné řešení, a chápu i to, že někdy je to tak, že jeden se opravdu poctivě snažil, ale ten druhý ne. Dost možná, že je to právě Tvůj případ, opravdu bych se nechtěla dotknout nikoho rozvedeného, kdo v tomhle směru udělal všechno, co mohl.

Ale pokud se dnes rozvádí cca polovina manželství, NEVĚŘÍM, že takto nevinně je v tom většina z nich.