Re: Proč je normální být rozvedený(ná)?

Je to normální v tom smyslu, že rozvedených není výrazná menšina.

Ovšem autorce naprosto rozumím v tom smyslu, že v určitých momentech má pocit, jako by se za to, že je vdaná a spokojená, měla nějak stydět nebo co. Případně aby se tím moc nevytahovala, že to v krátké době může být jinak.

Mě tenhle způsob uvažování, nezlobte se, taky dere. Je jasné, že jsou situace, kdy to jinak nejde, a rozhodně nejsem typ, co by si v zájmu rodinného krbu nechal kálet na hlavu a radši zkousnul úplně všechno, ale pořád považuji rozvod za záchrannou brzdu v situaci, která není řešitelná jinak, ale řídit vlak pomocí záchranné brzdy mi přijde poněkud na hlavu. Možná i proto, že v rodině i mezi přáteli vidím rozvodů minimálně, tak je mi rozvedený člověk a priori trochu podezřelý - buď že neumí řešit konflikty, nebo si neumí vybrat lidi kolem sebe (s tím, že když ho poznám blíž, můžu dospět k závěru, že je to právě ten typ, který měl smůlu, vyčerpal všechny možné prostředky a už to nešlo dál).

Tak, a teď do mě