Hubnutí x psychika

Ahoj.
Rozhodla jsem se hubnout a za 5týdnů jsem podle váhy shodila 12kg.
Moje bmi je teď 24,69 a problém je v tom, že si připadám nechutně tlustá, nikdy jsem si takhle špěkatá nepřipadala.
Nežeru skoro nic, popravdě. Ráno si vezmu asi čtvrtku housky a k večeři si vezmu housku celou, někdy si jí i něčím namáznu, taky někdy nejím vůbec nic a někdy si zase dám navíc ještě dvě lžíce polívky k obědu, abych si spravila "hnusnou" chuť v ústech.
Už nevím, jak bych shodila. Pokaždé, když mi někdo něco vnutí a už je to fakt hodně blbé odmítnout, tak jdu sportovat- běhat jako blázen. Začala jsem i víc cvičit než na začátku, protože mám šílený pocity, že si vezmu s někým trochu kalorického jídla a budu mít druhý den a dvě, tři kila navíc a hlavně, že to půjde hrozně na mě znát.

Dneska jsem byla na návštěvě a musela jsem snít povinně celý kus dortu - přitom sladké jsem přestala naprosto jíst. A teď předemnou stál ten hnusnej přeslazenej krémovej dort, který v sobě měl tunu kalorií. Snědla jsem polovinu dortu a zamaskovala to tím, že je to moc sladké. V duchu jsem se fackovala za to, že to vůbec ž.. a že z toho budu víc tlustá a budu nešťastná.
Jenomže jsem si naivně myslela, že je to všechno, co se po mně "povinně" bude chtít.
Pak přišel na řadu hamburgr. Takže jsem snědla ještě polovinu hamburgru a myslela jsem, že puknu, takhle jsem se nepřecpala dlouho.
Málem jsem se u toho rozbrečela, protože nevím,jak to teď dám dolů.
A všichni jsou jak párátka, tak ať mě nechají na pokoji
Pak jsem jela domů a pozdě v noci se tam stavovala ještě pro přítele, který se tam zaseknul.
No samozřejmě mě pozvali do kuchyně a myslela jsem, že jsou snad švihlý, když mi v půl dvanácté v noci nabízeli klobásu, přinesly zákusky a chlebíčky a udělali mi čaj.
Řekla bych, že to možná udělali (nebo někdo) naschvál, je možné, že se jim třeba mohl přítel zmínit, že doma nejim, ale nemyslím si, že by o mně povídal.
Čaj jsem vypila, NIC jsem si nevzala, pak mi ještě domů nabalili přeslazený zakysaný dort, tak to jsem tedy přijala.
A dotyčný mi nabere na naběračku kus dortu, ať to ochutnám. Tak to jsem už vážně nemohla vůbec vybruslit, takže jsem si tu naběračku vzala, asi pět minut u toho vzdychala a na všechny se tvářila, jak je ten dort vynikající.
Jela jsem domů a po cestě jsem brečela, protože mám pocit, že takhle nikdy pořádně nezhubnu. Myslela jsem na to, jak zítra budu chcípat u toho běhání a mám to za trest, kdybych to nejedla, tak se nemusím tolik přepínat. A hlavně mě štve, že V PŮLNOCI jím příšerně ale příšerně přeslazený zákusek.
Můj sen je zhubnout ještě 10kg. A byla bych naprosto spokojená.


Já vím, že mi tady budete nejspíš všichni nadávat. Ale já jsem tak nešťastná, že mě nikdo nechápe, že potřebuju, ale vážně potřebuju zhubnout. Moje tělo to potřebuje. A když to potřebuju, tak mi to zakazují, až budu jak vepř, tak mi to budou všichni vyčítat.
Všichni okolo jsou jako párátka, tak si můžou dovolit se cpát, ale já ne.
Nikdo nemá pochopení.


Dokonce někdy mám pocit, že ta váha musí lhát, že jsem v zrcadle pořád stejně tlustá, možná jen o trochu míň, ale ne o moc.

Píšu sem hlavně z amoku Připadám si najednu stranu jako blázen a na druhou stranu vím, že potřebuju nutně zhubnout a takhle nikdy vysněnou váhu mít nebudu