Re: Zklamání v kamarádech - co s tím?

jak to tu někdo trefně popsal - je to změnou životní situace, životního "statusu", kterou ustojí přátelé, ale ne "kamarádi-známí". Jinak přítele poznáš podle toho, že i když jste se 5 let neviděli, při setkání si začnete povídat jako kdyby tam ta pauza nebyla a ne že hovor "vyschne" po pár frázích o rodině, bydlení a dětech.
Měli jsme takovéhle "kamarády" - společně s mužem - byl to také pár v našem věku, chlapi spolu dělali v práci, tj. měli ústřední téma hovoru Taky jsme se navštěvovali, pařili a pod. Dokonce oni nás pozvali na svatbu - jako svědky. Tím jsme se cítili ještě víc zavázáni. My jsme je také pozvali na svatbu, je pravda že svědky jsme měli jiné - rodinu (ale to už věděli v době kdy se konala jejich svatba, měli jsme to pár měsíců po sobě), čili doufám že je neurazilo tohle. Asi ne, protože jsme se pak stýkali dál, rozdíl nastal po narození naší dcery a po přechodu manžela do jiné firmy. Tam byl ten hlavní zlom - rozchod v životním stylu. Párkrát přišli, ale pak i když jsme je zvali nebo jim volali, pořád měli "moc práce" (bydleli jsme od sebe dva bloky) a tak to "vyšumělo". Dneska když se vidíme tak jsou milí, zdvořilí, ptají se, sdělují, nicméně vím že "sejde z očí sejde z mysli" a nejsou to lidé kterým bych volala kdybych byla v průšvihu a potřebovala pomoct. A taky mě to mrzí i po čtyřech letech. Oni děti zatím nemají, takže ještě nenastala ta eventualita že by se chtěli stýkat kvůli prťatům.
No, takže zatímco lidé prakticky "z ulice" nemají čas být "se přátelit", moje opravdové kamarádky ze střední školy sice bydlí každá min. 50km od nás, ale kontakt vzájemně udržujeme - mail, telefon, návštěva - opravdu vzájemně - a není pro ně problém zorganizovat nějakou společnou akci, i když to už pochopitelně není každý víkend. Ale i to jedno setkání za půl roku je pro nás signálem že o sobě stále víme a pořád si máme co říct.

Čili - nemysli si že je to jen vzdáleností. To určitě ne. A někoho se jakoby "doprošovat" nebo "vnucovat" to nemá smysl. Já pro svoje svědomí se vždy snažím udělat ještě jeden krok vstříc (napsat, zavolat, pozvat) a pak se uvidí - buď to vyjde a nebo ne, pak to můžu definitivně odepsat a přestat se tím užírat, protože já jsem udělala pokus o sblížení - když zůstal nevyslyšen, nemá to cenu.

No a noví známí - je to těžké, taky se mi po přestěhování hůř navazovaly kontakty, je to holt věkem, ty doby "vodvazu" jsou už pryč. Fakt jedině si najít nějaký koníček - sportovní klub/tým, místní sdružení hasičů atp a malinko se překonat aby se člověk přidal. Nenaskočí to hned, chvíli to trvá než se s novými lidmi člověk sžije, ale jde to. Třeba to nebudou ti nejryzejší přátelé, ale člověk je pak v novém místě rád i za to když ho někdo pozná a pozdraví na ulici - začínat s málem