Ne, za matku jednat nemůžeš, ale za sebe...

... můžeš a MĚL BYS (podle mě)!
Koneckonců, týká se to přece Tebe. Koho okradl? Tebe! Komu lhal? Tobě! Komu se omluvil až za měsíc a ne sám od sebe? Tobě? Na koho se tváří ukřivděně? Na Tebe!

Já bych tolik neřešila, zda vlastní/nevlastní atd. Prostě máš s jiným člověkem, v tomto případě dítětem/mladistvým, nějaký problém a musíš ho vyřešit a nastavit "co ano, co ne".
(Koneckonců když dítě něco podobného provede např. ve škole, také to učitel řeší s odvoláním na nějaká pravidla, nějaký řad, který ve škole platí atd. - a taky přece nejsou biologicky příbuzní; o to přece až tak nejde.)

Zřejmě ten kluk patří natolik do rodiny, že u Tebe (spolu s matkou s setsrou) bydlí. K tomu je potřeba určitá důvěra a spolehlivost, jinak lidi spolu bydlet prostě nemůžou. Je proto neúnosný stav, aby společně bydlení znamenalo že Ty se musíš bát o svůj majetek. Takže si myslím že přesně tohle by sis s ním měl vyříkat - na rovinu a natvrdo. "Okradls mě, lhal jsi mi. To já ve svém domě netrpím. Nechci se muset bát o své věci / peníze. Říkám Ti jasně, pokud by se to opakovalo, nemohl bys tady už bydlet - muselo by se vymyslet jiné řešení... Doufám že to tak daleko nenecháš dojít!"

To bys mohl říct i matce, aby pochopila že to nesmí bagatelizovat /zlehčovat. Ta poradna by asi nebyla od věci.

No a jinak mě napadá, jestli by pak šlo navzat na nějaké pozitivní věci, které Vás třeba spojují (koníčky apod.)? Prostě vidět i to dobré v něm a v tom ho podporovat - ale stále za předpokladu že "tamto" se už opakovat nebude.

Nevím, asi Ti to moc nepomohlo (?), ale to mě k tomu spotánně napadlo... Každopádně hodně sil!