Re: Dítě zloděj a další prohřešky

asi jo, stává se že děti někde něco "najdou" a pak ta možnost láká. Ovšem brát CÍLENĚ, OPAKOVANĚ a NE ZAS TAK MALÉ částky je podle mě už za hranicí dětského pokoušení.
Tobě TVOJE VLASTNÍ maminka udělila jakýsi osobní trest, který ty jsi AKCEPTOVALA. To se tady neděje - T. není vlastní rodič a kluk neakceptoval vrácení ukradené částky a pokouší dál. A jak píše T. - není problém se nežádoucího chování zbavit tak, že se zbavím té dotyčné osoby, ale to jak s ní dál vyjít a žít.
Jistě, tohle může být taky jeden z prvků jak na sebe upozornit, on píše že je dost v práci, maminka nevím jak na tom je s pozorností k dětem, ani jak vzdálený je rozvod s otcem dětí. Třeba to své trauma kluk ventiluje takhle. Nicméně stále souhlasím s názorem, že jsou určité limity přes které se nedá jít.

Děti obvykle nesnáší své rodiče za to že jim dobře radí. Já jsem taky byla vzteklá když jsem se stěhovala od našich a táta mi tvrdil že do půl roka budu bez peněz a na ten nájem nebudu mít. Bylo mi 21, a přesto žeč jsem měla ekonomickou SŠ, a myslela jsem si že to přece mám v paži, dopadlo to přesně jak říkal. Problém byl v tom, jak to řekl - s výsměchem, a ať se opovážím za ním přilézt až budu na mizině, protože on mi radí dobře a já neposlouchám. Ale s takovýmhle ultimátem ještě žádný rodič neuspěl. Takže já jsem se bála ukázat doma, flikovala jsem to jak se dalo a z finančních problémů jsem se vyhrabala asi za rok. Myslím že kdyby tenkrát řekl "dělej jak myslíš a klíče od baráku máš", že by se mi žilo líp. Možná že bych se ale nenaučila co jsem se za ten rok naučit musela....