To sice chápu, ale...

... na druhou stranu bych od svého partnera (resp. v Tvém případě partnerky) očekávala určitou shodu, co se týče společných hodnot, názorů - tedy např. že lhát, krást atd. je nepřípustné a jako závažný problém se musí i důsledně řešit (samozřejmě i s patráním po příčinách, nemyslím jenom represe!).

Tudíž bych od svého partnera jednoznačně očekávala, aby se v takové situaci maximálně snažil udělat vše pro to, aby se to neopakovalo - v Tvém případě aby tedy se svým dítětem vážne a nekompromisně promluvila, popř. souhlasila s tím, aby se vyhledala profesionální pomoc (poradna apod.).

Kdyby se můj partner k tomu naopak stavěl tak laxně jako zřejmě Tvoje partnerka, upřímně řečeno dost by to otřáslo mou důvěrou k němu (protože jak bych mohla vědět, co ještě za "přečiny" bude v budoucnu také přehlížet či zlehčovat?) a asi bych pojala pochybnosti o tom, jestli je pro mě ten pravý... To bych si asi vážně kladla otázku jestli mi to stojí za to.

Ale co mi nejde do hlavy - ona přece musí pochopit že nechceš bydlet pod jednou střechou se zlodějem! Co by říkala kdyby to někdo chtěl po ní?
Buď budete s Tebou a synem spolupracovat na tom, aby zůstalo při tomto incidentu, tudíž aby si nálepku "zloděj" nezasloužil a mohli jste nadále spolu bydlet, nebo to holt asi nepůjde... :-/
Nevím, ale já osobně si takový vztah nedokážu moc představit. Partnerství znamená pro mě i to, že stavím na společných základech i co se základních hodnot týče. Je to samozřejmě můj subjektivní pocit/názor.