Re: Pocit viny vůči prvorozenému dítěti

Taky jsem to tak ve druhém těhotenství měla. Mám děti o sebe o necelé tři roky. Dcera byla na mě hodně citově fixovana, vlastně i já na ni a vůbec jsem si nedovedla představit mít druhé dítě.
Bála jsem se jak to dcera zvládne až budu v porodnici o dceru se bude starat někdo jiný. No zvládla to úplně v pohodě a dá se říct, že mi za ten týden hrozně "dospěla". Když jsem odcházela byla to pořád taková moje mazlicí holčička a když jsem se vrátila, byla z ní najednou velká holka. Vůbec si to nedovedu vysvětlit a přiznám se, že mě to zarazilo, překvapilo a snad i mrzelo. Měli jste to někdo taky tak?

A co se týká lásky k dětem. Mám je samozřejmě ráda obě dvě stejně a snažím se jim věnovat stejně, ale už je to prostě jiné než když byly dcera sama. Stává se, že jeden z nich musí prostě chvilku počkat, když se zrovna věnuji druhému. Pokud je jedno dítě, má tu pozornost opravdu jen sám pro sebe.
A taky nevím jestli to tak máte i ostatní, ale ta má láska k nim je stejně velká ke každému, ale jinak je vlastně jiná. Prostě jsou to dvě různé děti - holka a kluk, "velká slečna" a malé miminko a komunikace a mazlení s každým z nich je jiné. Takže je mám i tak nějak jinak ráda.