Já to částečně znám taky...

... když byl mladší synek na cestě, říkala jsem si občas že ho nebudu schopna mít tak ráda jako toho prvního, se kterým už jsem měla vztah, spoustu zážitků atd. Ale pak jsem si zase říkala, že to určitě bude OK - a taky že jo ! Prostě mám oba ráda , holt každého trochu jinak. Ale nedá se řít kterého víc.
Když jsem zcela upřímná, nevylučuju teda úplně, že mám možná trošičku sklon "mít radši" toho staršího - ale fakt jen trošičku a myslím že je to prostě dané tím, že se holt déle "známe", máme už spolu delší historii, která nás spojuje - prostě ty dva roky navíc, kdy ještě nebyl na světe bráška. Ale to samozřejmě nedávám najevo a pociťuji to fakt jen občas, malinko...

Myslím že je nesmysl mít špatné svědomé jak vůču staršímu, tak vůči mladšímu dítěti. K ničemu to není, jen to do vztahu vnáší křeč a nepohodu. Já jsem to brala tak, že vždycky jsme chtěli dvě děti (jen ne tak brzy za sebou jako Vy, naši kluci jsou od sebe 2 a čtvrt roku) a že na tom není nic "špatného" - naopak, že to bude fajn . A ty děti to podle mě vůbec neberou tak, že by byla nějaká újma mít sourozence - pokud jim to teda nevsugerují rodiče svým latentím špatným svědomím! Teprve tím, když se rodič má furt sklon omlouvat za to, že sourozence "pořídili" přivedou staršího vůbec na nápad, že by na tom mohlo být něco k omlouvání. Mají-li naopak postoj (a vyzařují ho), že je naprosto normální a OK mít sourozence, tak je o to o něčem jiném. Jasně že budou někdy problémy, ale nikdo je nedává do souvislosti se sourozencem. Když starší trucoval, tak ne kvůli bráškovi, ale prostě kvůli tomu, že mu bylo něco přes 2 roky a procházel tzv. "obdobím vzdoru" - dělal by to tak jako tak, a podle toho jsme k tomu přistupovali.

A já osobně mám i tu zkušenost, že v prvním období vůbec nebylo nijak na úkor staršího to, že jsme měli mladšího. Bylo to na jaře a v létě, chodili jsme hodně ven na hřiště a všude možně, kam starší chtěl - jen jsme holt sebou měli kočárek s bráškou . Ten potřeboval občas nakojit, přeballit, ale jinak spinkal, koukal do stromů nad sebou (to se mu vždy líbilo ), někdy se chtěl chovat - ale převážně jsem se mohla věnovat staršímu. Ti mrňouskové jsou přece ještě spokojeni s málem - hlavně být u mámy, občas nakojit, pohoupat, pomazlit, přebalit... Každý měl jakoby ten "svůj svět", myslím že nikomu nic nechybělo.

Náročnější to bylo až když mladší začal být pohyblivý - plazit se, lézt, asi v 8-9 měsících. To pak lezl staršímu do hraček, bořil mu je atd., museli jsme to řešit, udělat každému jeho prostor... atd. Ale to už zase staršímu byly 3 roky, začal chodit do školy, kde měl svůj svět větších dětí, a mladšímu jsem se zas mohla výhradně věnovat dopoledne. No a odpoledně pak oběma najednou... bylo to někdy náročné, ale celkem OK. A časem si začali čím dál tím víc spolu hrát, teď už třeba i skoro celé odpoledne v kuse... (samozřemě i včetně hádek, jak jinak ).

Neboj, myslím že to bude dobré , jen z toho nedělat problém!