Re: Pocit viny vůči prvorozenému dítěti

Michale a já tě trumfnu joooooo

Naše děti se neskutečně milujou a furt se ožužlávaj (až na momenty kdy se ti starší rvou jako koně o nějakou hračku)...

A teď k Erice.. už to tu zaznělo mockrát ale přidám i svou trošku do mlýna... Zjistila jsem (a každá máma to zjistí) že srdce vůdči dětem má rozpínací tendenci... lásku nedělíš mezi dvě, tři, pět dětí.. ta intenzita lásky se násobí.

Měla jsem přesně stejné pocity, obavy a otázky vůči druhému dítěti.. nedokázala jsem si představit že bych někoho mohla milovat tolik jako naší prvorozenou dceru a čím víc se blížil porod tím víc výčitek se mi hlavou honilo... jak jí to jen můžu udělat "narušit její výsostné postavení ve světě", co když bráchu nebude mít ráda??? Milovala ho od prvního okamžiku kdy vstoupil do našich životů (a já jeho stejně intenzivně jako jí). Když se měl narodit třetí vůbec mě tyhle myšlenky už nepřepadaly (jen možná trochu s ohledem na "prostředního" Kubu). Bára věděla do čeho jde, už dokázala to těhotenství vnímat a těšit se, hladila mi bříško a obden se ptala kdy už vyleze... A i ten třetí mezi nás zapadl jako do dobře namazaného stroje, jako by tu byl odjakživa...

Minulý týden mě Bára neskutečně dojala, klečela nad Juniorem, cukrovala na něj a najednou se ke mě otočila: Mami mami, on se na mě usmááál! a já říkám "No bodejť vždyť jste kámoši, no ne?" a ona se na mě podívala s vážnou tváří, jako dokážou jen pětileté děti a povídá mi: "Vííííš mami!... Já ho děsně miluju!!! Už od tý nemocnice ho miluju!!!" (tou nemocnicí pochopitelně myslela porodnici) a já v tu chvíli měla slzy v očích... že i to pětileté dítě cítí to co já...

Miluju své děti... už od té nemocnice je miluju