Re: Pocit viny vůči prvorozenému dítěti

... to jsem měla taky... mám taky prvního kluka a druhou holku, 21 (gestačně 19) měsíců od sebe...

V porodnici jsem byla 24 hodin, Tom měl doma babičku a tatínka, byl v pohodě, ale těch cca prvních čtrnáct dní se mnou "nemluvil" (odmítal mě, chodil za babí nebo tátou). Pak si zvyknul a od té doby dost pohoda. Jak se začala malá smát - a že brácha je pro ní pánbůh, tak se smála na něj často a on přišel na to, že ona s ním interaguje, tak jí najednou začal "brát" a fungují spolu dost dobře. Teď jim je šest a čtyři a půl, občas se pohádají, občas se servou, ale vyhrají si spolu, a když o něco jde, tak dokážou spolu držet.

Moje pocity viny zmizely právě když jsem je viděla jak si spolu hrajou a jakého parŤáka syn dostal. Někdy jsem teda musela fest hlídat - když malá bečela v sedačce, já krájela maso a nemohla jsem k ní okamžitě, synek jí přinesl svýho nejoblíbenějšího chlupáče a dal jí ho na obličej. Taky jí v sedačce houpal, až jí hlavička poskakovala atd. Když jsem to chtěla vyřešit tím, že jsem malou dala do ohrádky (aby jí synek samou láskou nepřizabil), tak si synek přitáhnul židličku a do ohrádky za ní skočil po hlavě... a tak... myslím, že by dneska ani jeden z nich jedináčkem být nechtěl...

S tou postelí máš smůlu, pokud jsi synka nevystěhovala do téhle chvíle, tak ho už nejspíš nestěhuj, aby si nepřipadal ošizenej... myslím, že tak ty dva měsíce před porodem je ta poslední chvíle, kdy se dají dělat velké změny (my jsme synka vyšoupli z postýlky do velké postele, postýlku jsme složili, aby jí neviděl a za dva měsíce jsme jí postavili pro miminko a prošlo to - ale náš TOm spal v té době už ve svém pokojíčku bez problémů).