Re: Syn je zoufalý ze školní docházky

Ještě jsem nečetla diskusi, ale jakmile jsem dočetla téma měla jsem pocit, že někdo píše o mně. Úplně se mi vrátily ty pocity. Ve škole jsem byla vždycky premiant, nikdy jsem neměla žádný problém, školu jsem měla ráda, učení mé bavilo. asi v tercii na gymplu se to ale strašně zlomilo. Bylo to přístupem některých profesorů,taková ta praxe ponižování, zastrašování žáka, nespravedlnost v hodnocení. Strašně jsem tím, jak se k nám chovaj, trpěla. S učivem jsem neměla nikdy problémy, ale jenom ta představa konfrontace s učitelem mě strašně děsila. Takhle si to , ale pojmenovat jsem to dokázala teprve po třech letech, co jsem se takhle trápila. Na mámu jsem používala stejné argumenty jako tvůj syn a zezačátku si myslela, že je to lenost, že nemám co dělat. Nakonec jsem se už tak bála až jsem v 18 (v septimě)šla za psychologem a ten mi moc pomohl.Před tím než to začlo dostal můj jediný brácha, nejbližší člověk kterého jsem měla, rakovinu a už se neuzdravil. A to vnitřní trápení se někde muselo projevit. U mé tím, že jsem byla strašně přecitlivélá na jakékoli reakce okolí, bála jsem se sebemenší kritiky, byla jsem strašně perfekcionistka, vše muselo být dokonalé, nakonec jsem byla už zoufalá i z toho, když se na mě některý prfesor špatně podíval...
Tímto, asi trochu zmateně napsaným, elaborátem chci jeno říct, že to může mít i jiný hlubší důvod než jenom nechuť ke škole, nebo k plnění povinností. Asi jsem moc neporadila, ale ten příběh mi strašné připomněl sebe a vím jak moc jsem tehdy trpěla, jak to bylo den ode dne horší a nakonec to vyřešilo pár pěkných rozhovorů a hlavně zbavení se strachu ze sebemenší kritiky nebo neúspěchu...